Máte něco na srdci?

Můžete mi poslat email:

lucie.zitt@email.cz

Lucie Zitterbartová

IČ: 74515241

Nebo mne jednoduše najdete na všemožných sociálních sítích.

  • Facebook - Black Circle
  • Twitter

© 2019 by Lucie Zitterbartová. Česká Republika/Praha. Proudly created with Wix.com

  • Lucie

Rodičovský alibismus

Děti jsou naším skutečným otiskem v tomto světě a tím jediným trvalým, co zde po nás zůstane. Asi teď namítnete, že to není zas tak trvalé, protože když postavíte dům, přežije třeba i vaše vnoučata. Ale to, co vložíte do vašich dětí, ony budou vkládat do těch svých a skrze generace se bude předávat odkaz, který jste i vy sami kdysi získali, který vám byl vtisknut.

"Děti začínají tím, že své rodiče milují, později je soudí a zřídka, pokud vůbec kdy, jim odpouštějí." Oscar Wilde

Každý z nás, kdo už jsme rodiči, si minimálně jednou za život položíme otázku, kde jsme jen udělali chybu. Já osobně si ji pokládám i několikrát denně. A bohužel znám i rodiče, kteří si tuto otázku nebyli schopni položit nikdy. Osobně považuji nutnost si tuto otázku pokládat za základní pilíř výchovných pokusů a strategií, které na naše děti aplikujeme. Není dobrým rodičem, který si myslí, že nic nepokazí. Dobrým rodičem je ten, který si uvědomuje, jak moc toho zkazit jde.


Lež. Rodiče všech dětí mají jedno společné – jestli jsou v něčem opravdu důslední, tak v potírání lhavosti svých dětí. Přitom první lež v životě slyší od nás.


Vtipné a nevinné lži: Ježíšek, Mikuláš, Zubní víla...

Milosrdné lži: Pejsek usnul, babička šla do nebe...


Jen se nad tím zamyslete. Kolikrát svým dětem lžete, že něco jde nebo nejde. Ze začátku jsou to malé drobné lži z pohodlnosti, protože se Vám zrovna něco nechce, nebo na to nemáte čas, prostor, peníze, chuť náladu. A je mnohem jednodušší potomka odbýt malou milosrdnou lží, než mu dlouze vysvětlovat nebo vlastně ospravedlňovat potřebu vlastního pohodlí.


Ale přijde doba, kdy se tohle nejen prohloubí, ale dokonce zhorší. Přijde doba, kdy dětem zakazujeme říkat pravdu, ba my je přímo učíme lhát. Okřikujeme je v čekárně u lékaře, aby neříkaly, že ta paní vedle je tak tlustá, že sedí na dvou židlích. Zakazujeme jim říkat, že babička je blbá raketa, ačkoliv to od nás nejednou slyšeli. A na jejich nechápající otázku, proč to nemohou říkat ony, naše děti, když my rodiče to říkat můžeme, jim stroze odpovíme, protože děti to říkat nesmí. Zakazujeme jim pojmenovávat věci, které vidí stejně jako my, jenom proto, že je to společensky neúnosné nebo proto, že by odhalily naši vlastní neupřímnost vůči okolí.


A když si pak položíte otázku "Proč jen mi to dítě lže, co dělám špatně?", vzpomeňte se, kolikrát jste jim lhali vy, protože to prostě bylo snažší? Tomu já říkám rodičovský alibismus.

1 zobrazení