Máte něco na srdci?

Můžete mi poslat email:

lucie.zitt@email.cz

Lucie Zitterbartová

IČ: 74515241

Nebo mne jednoduše najdete na všemožných sociálních sítích.

  • Facebook - Black Circle
  • Twitter

© 2019 by Lucie Zitterbartová. Česká Republika/Praha. Proudly created with Wix.com

  • Lucie

Pracák

Tak jsem se stala aktivním uchazečem o zaměstnání. Po asi deseti letech jsem na pracáku. Na radu všech svých kamarádů jsem naklusala před onen úřad někdy v 8:10 a s hrůzou zjistila, že se tam opravdu stojí fronty. Jak kdyby tam něco dávali zadara. A taky že jo. Přemýšlela jsem, jaký název článku na blogu dám a do jaké žánrové kategorie jej zařadím. Sci-fi ve stylu "Cikáni jdou do práce" nebo hořká komedie "I Ty se staň policistou", jak ostatně hlásal informační letáček na stole v čekárně pracáku.


Pro slabší povahy a politicky korektní spoluobčany - cikáni na pracáku byli taky, stejně jako spousta dalších lidí a jen o málo z nich bych řekla "normální". Ale mnohem víc mne zarazilo, kolik tam bylo mladých a zjevně zdravých lidí v produktivním věku. A taky mne šokovalo, kolik tam bylo lidí ve středním věku. V době, kdy zaměstnavatelé pláčou, jak nemají zaměstnance a dokonce i obchodní řetězce začaly chápat, že lidi nemotivuje zvednout zadek za to samý, co dostanou na pracáku, mne překvapilo, že jsem se na řadu k registraci dostala až po obědové pauze. To množství lidí bylo zdrcující. Nechci vědět, jak vypadal pracák v době, kdy byla nezaměstnanost nejvyšší.


Když jsem se snažila dostat po schodišti do 6. patra, protože pidi výtahy byly nedobytně obsypány lidmi a kočárky, napadlo mne, že by na chodbě schodiště měli mít online kamery a ty by měly pozorovat úřednice z 3. patra, kde se scházeli žadatelé o invalidní důchody. Modřinu, kterou mi způsobil jeden z nich francouzskou holí, když jsem jej chtěla předběhnout, tu budu mít ještě týden. On totiž ten náš pracák má takový ten lístečkový systém. A co si budeme, i invalida na schodech rád zapomene, že je invalida, když chce být první na řadě.


Před úřadem práce stáli nějací páni s Policií. Až později jsem pochopila, že ti pánové byli exekutoři, kteří vybírali peníze od neplatičů, kteří si chodili pro nějaké ty sociální dávky v hotovosti. Oni by to prý jinak prohráli na automatech nebo utratili za cigára. Korunu tomu nasadily dvě dámy, které to zjevně dobře znaly, a vyměňovaly si zkušenosti, jak se těm exekutorům s poldama vyhnout a že pak si zajdou "na jedno", páč děcka jsou ve škole.


V čekárně mne mimo lidí zaujala ještě druhá nefunkční obrazovka, kde běhalo logo Windows XP a ozýval se zvuk z motivačního videa. Nemohu se zbavit dojmu, že nefunkční obraz, který měl doprovázet zvuk, souvisel s tím stařičkým logem "Xpéček". Povídání bylo zřejmě motivační pro účastníky řízení na úřadu práce. Dozvěděla jsem se kupříkladu, že jako chovatel laboratorních zvířat se holt musíte smířit s tím, že ta zvířátka při pokusech umřou, ale že jinak je to skutečně velice zajímavá práce, a abyste mohli krmit krysy, potřebujete k tomu VŠ titul z veteriny. A že když jste kadeřnice, musíte být kreativní, protože zákazníci neví, co chtějí. To už jsem se neudržela a vyprskla jsem smíchy nahlas.


Jak jsem čekala, až na obrazovce zabliká moje číslo, začínala jsem mít obrovský pocit úzkosti. Prostě pocit, jako když hetero chlápek skončí v gay baru nebo když si vegan objedná salát ve steak housu. Když konečně naskočilo moje číslo, vešla jsem do dveří, kde seděly dvě paní úřednice. Jedna obsluhovala pána a ta druhá tedy zbyla na mne. S pocitem bacila v lékárně jsem se usadila na sesli. Nervózně jsem jí podávala vyplněný formulář a ještě nervózněji jsem opáčila, že se omlouvám, ale že nevím, jak to tam chodí.


Paní na mě jukla jedním okem, naťukala cosi do počítače a pak se celá rozzářila, protože zjistila, že jsem na pracáku byla naposledy v době, kdy ještě neměli elektronický centrální systém. Celá potěšená mi začala pečlivě vysvětlovat, ať se ničeho nebojím, že to vůbec nebolí. Uklidnila mě.


Zatímco si něco datlila do počítače a občas se mne na cosi zeptala, zaujal mne na stole letáček - kurzy AJ pro registrované na ÚP zdarma. Tak se tak opatrně ptám: "To asi bude narvané, co? Ty kurzy?"


Paní na mne vyděšeně zírá a hnedle že néééé, že tam za poslední rok šli jenom dva lidi. A že až skončíme, mám jít do jiného patra. A než jsme skončily, zvedla telefon a volá: "Hele, Maruš, pošlu ti tam paní, vysvětli jí všechno.


Maruš byla super. Mám před sebou kurz AJ zdarma a k tomu rekvalifikační kurz koučinku v hodnotě 60 tisíc korun. Taktéž zdarma. Škoda, že nemám větší časové kapacity, určitě bych využila ještě další dva. A jak tam tak s tou paní sedíme a povídáme si, ptá se mě, jestli už jsem mimo pracáku byla i dole na sociálce. Kroutím hlavou odmítavě a ona se celá rozzáří, jak kdyby vyhrála jackpot. A že prý si mám jít do dalšího patra a tam že prý jako samoživitelka dostanu i nějaký další dávky, když jsem teda bez práce. Pak zvedne telefon a volá: "Heluš, pošlu ti tam paní, jo... řekní jí to všechno...."


Seběhnu schody do dalšího patra, zaťukám bez lístečku na dveře a tam už na mě čeká Heluš se stohem formulářů, které spolu vyplňujeme, načež mě informuje, že na dvojí příspěvek mám nárok i zpětně. O jednom z těch příspěvků jsem ani nikdy neslyšela. Jakmile to vyplníme, podává mi papírek, na kterém je seznam, co jí mám všechno přinést, aby to přiložila k těm formulářům.


Odcházím z pracáku něco kolem třetí hodiny odpoledne. Jsem utahaná, ale mám docela příjemný pocit. Pomluvy o nepříjemných úřednících šíří asi ti, co tam ty ženský opruzujou týden co týden. Na mě byli hodní. Poprvé v životě jsem měla pocit, že ty léta placený daně se mi tak nějak vrátí zpátky. No a na veřejných místech jako MHD nebo pracák by měli rozdávat deodoranty zdarma a místo informačních letáčků o rekvalifikaci nebo AJ zdarma by mělo viset hygienické desatero.