• Lucie

Práce, co by nikdo z vás nedělal

Nikdy nevíte, odkud přijde inspirace a článek a komentáře pod ním mi leží v hlavě už pár dnů. Ve světě Linkedinu, kde jsou všichni IT lidi, HR lidi, manažeři, markeťáci, majitelé, investoři a já nevím, co všechno, se zdá být náš svět krásný a zalitý sluncem. U některých začínám pozorovat syndrom sociální bubliny, protože když k vám doputuje nějaká informace jako v článku, na který odkazuji, všichni se strašně diví a všichni doufají, že se jedná o výjimku. Všichni lidi z HR a majitelé firem jsou vlastně lidumilové a mecenáši, kteří na pohovorech NIKDY nekladou nemístné otázky a jejich zájem a cíl je čistě o člověka. Majitelé firem zaměstnávají lidi, kteří se u nich vždy a za všech okolností mají skvěle. Řadoví zaměstnanci v něžné náruči svých firem NIKDY neřeší, z čeho zaplatí nájem nebo si nedej bože ušetří na pračku natož pak třeba na byt. Jasně. A teď tu o Karkulce.

To jsi to dopracoval, táto. Na vrátnici, za třináct tisíc hrubého. Ale neboj: až mně bud padesát, budu na tom podobně. A na vrátnicích budou roboti

Tak si sundáme růžové brýle a trochu se probereme do reality, vážení. Vy všichni žijete v sociální bublině a máte pocit, že když se vy máte tak, jak se máte, že se tak mají i ostatní a pokud ne, můžou si za to sami, protože jsou vlastně neschopní blbci. No někteří i jsou. Jako třeba moji rodiče. Moji rodiče se brali, když jim bylo 18 a já už byla na cestě. Dva mladí nezodpovědní lidé, kteří neměli vypěstované žádné návyky. Táta dělá celý život po tiskárnách jako tiskař, řezač, knihař a tak nějak všechno. Ale má příliš prořízlou pusu, přebujelé ego a nulovou sebereflexi, aby se kdy mohl dostat dál, než je a kdy bude. Máma tak hned po učňáku nastoupila na MD a jelikož mám další 4 sourozence, máma byla prvních cca 12 let doma. Nikdy se nenaučila pracovat a když se o to později pokoušela, s výučním listem knihařky mohla dělat tak maximálně někde v hospodě jako pomocná síla nebo v supermarketu za kasou. Chtěla bych pominout fakt, že máma nikde nevydržela víc než do zkušebky, protože prostě neměla pracovní návyky, za to ego měla obrovské, takže se se vždycky všude pohádala, ale pominout ho nemůžu, protože moje máma je krásný reprezentativní vzorek velice silné části i stávajícího spektra lidí, kteří by mohli pracovat. Máma toho, co pamatuju, za ty roky vystřídala fakt mraky. Každá její práce měla jeden společný jmenovatel. "Prachy bokem". Buď byla na pracáku a brala podporu ze sociálky a k tomu makala na černo nebo teda byla na smlouvu za minimálku a zbytek prý měla dostávat bokem. Nejednou se dostala do stavu, že to "bokem" se nestalo. A máma pak musela vyžít z almužny od státu. Oba moji drazí rodiče jsou prototypem lidí, kteří se vždycky budou potýkat s finanční negramotností, dluhy a je to ten prototyp lidí, který ve stejném duchu vychoval další generace.


Nenechte se mýlit, že se toto už neděje. Moji sourozenci, jejich kamarádi, rodiče těch kamarádů - nikdo z nich není nadějný ajťák nebo majitel prosperující společnosti. Brácha a můj strýc svého času makali v Brně ve skladech patřících Albertu, Kauflandu a nevím čeho ještě a ségra makala za kasou. Jasně, jsou to velké nadnárodní firmy, které si nedovolí někoho zaměstnávat na černo. Od toho mají agentury, které za minimální mzdu utváří novodobou armádu moderních otroků. Když k tomu připojím fakt, že jako pokladní máte "právo" na jednu čůrací pauzu za směnu a vše ostatní si musíte odpíchnout jakože nepracujete nebo že jako skladník taháte věci vysoce přesahující hygienické normy, protože "ještěrka" už je dva měsíce rozbitá a manažer prodejny ji nechce opravit, protože by mu to příliš zvedlo náklady a on by pak nevykázal tak dobrá čísla. Je naprosto standardní, že manko na prodejně se nevykáže do čísel, ale rozpustí se do pokut mezi zaměstnance, takže i kdyby vám Lidl aktuálně sliboval 28 fix, tak díky propracovanému systému pokut a srážek jste rádi, že vůbec něco dostanete. Bráchova slečna dělá servírku. Nejdřív na pracáku a prachy z "brigády bokem", potom na smlouvu za minimální mzdu a zbytek bokem. Jeden by řekl, že to je možné jenom v nějaké podřadné zaplivané putyce. No tak ne no. Běžná praxe restauračních řetězců, kam s pravděpodobností hodně z vás s oblibou chodí. Je potřeba si uvědomit, že to je práce, kterou by NIKDO Z VÁS NEDĚLAL. O to směšnější je, když vy mnohdy řešíte, jakou otázku a jakým tónem se vás na něco slečna z HR zeptala nebo jestli můžete mít full home office.


Ale nemusíme chodit daleko. Ono se netýká jenom těch, co znáte tak maximálně díky sledování Výměny manželek a říkáte si, že v té televizi jsou úplně blbí, protože takoví lidé buď neexistují nebo jich je málo. Jak vidno výše, pocházím ze sociálních poměrů, které jsou pro drtivou většinu z vás totální scifi. Otěhotněla jsem ve 23 a pořídila si dítě s někým, kdo nepatří do o mnoho lepší sociální skupiny. A tak jsem se potýkala s šílenými finančními problémy. Neřešila jsem, jestli si koupím další zbytečný boty od Bati za dvojku. Řešila jsem naprosto přízemní věci, jako z čeho zaplatím nájem a jestli mi vůbec zbude na jídlo. Ale rychle jsem pochopila, že jestli toto nechci řešit celý život, musím se ze své mrzké reality dostat do úplně jiné reality. Abych to změnila, chtělo to víc než práci za barem nebo v mekáči. Což byl v té době před asi 15 lety pro mě jediný výhled na snadné získání aspoň trochu placené práce. Chtěla jsem ale někam do kanceláře, dělat třeba marketing, něco psát - to mi vždycky šlo.


Bylo mi 25 let, měla jsem sotva dvouleté dítě, kupu dluhů, žádný majetek a hledala jsem práci. Ani nespočítám, kolikrát jsem dostala otázku "A má vám kdo hlídat dítě, když onemocní?". Ze začátku jsem upřímně odpovídala, že ne, ale že si umím představit, že budu pracovat připojená z domu, že se to přeci dá nějak vyřešit. Asi vás nepřekvapí, že mi nikdo práci nenabídl. Rychle pochopíte, že když chcete v tomhle zasraném systému přežít, musíte to hrát tak, jak to hrají ti druzí. Takže na debilní otázky jsem dávala debilní odpovědi.Jasně, že jsem neměla hlídání. Takže po první zimě mě odevšud vylili, protože jsem byla věčně doma s věčně nemocným klukem, který ve školce chytl snad všechno, co se dalo.


Pak si mě všiml jeden obchodní ředitel, co k nám šel prodávat kopírku. A já se ocitla poprvé v životě v situaci, že ve mě někdo viděl nějaký potenciál a byl ochotný do mě investovat svůj čas, pozornost, know how a viděl ve mě víc než jen CV neschopného fluktuanta, který nic neumí. Štěpán Plecitý se tak stal nejenom mým šéfem, ale později i skvělým kamarádem. Je to ten z těch lidí, kteří serou na životopis, ale zajímá ho člověk a jeho potenciál. Šéf k nezaplacení. Bohužel nic netrvá věčně a ředitel není majitel a když se podmínky ve firmě změnily, tak nějak se změnilo všechno. Ale já už jsem věděla, že už se nikdy nebudu mít hůř a že už mám co nabídnout a že něco umím.


Před tím i potom jsem narazila na různé šéfy, ředitele a majitele firem. Pamatuji si jednoho, který ze mne byl docela nadšený a strašně se těšil na spolupráci. Po 14 dnech od nástupu do firmy dorazila informace o tom, že mi musí být kvůli exekuci sráženo ze mzdy. Ten samý chlap, který se do té doby tvářil nadšeně a sám o sobě tvrdil, jaký je filantrop, lidumil a jak buduje "rodinnou firmu", mi vpálil do ksichtu, že po mě chce donést výpis z rejstříku trestů a že kdyby to věděl, tak mě nezaměstná, protože tyhle typy lidí, co se pohybují na hraně zákona nebo dokonce za hranicí zákona nemá rád. Prostě jsem pro něj nedůvěryhodná. Opáčila jsem mu, že do prdele nejsem žádný zloděj nebo jiný podvratný živel, jak mi vpálil drze do obličeje, ale že jsem holt jenom ženská, co neměla vždycky štěstí a že je hodně smutný, že se mě ani neobtěžoval zeptat, proč třeba v takové situaci jsem a okamžitě bez mrknutí oka mě odsoudil. Druhý den to věděli i ostatní kolegové. No nebudeme si lhát - v této ryze rodinné firmě, kde se mnou od té chvíle nepromluvil nikdo z kolegů a všichni se ke mě chovali jak k prašivému psu, jsem dlouho nevydržela.

I v moderní době narazíte na firmu, kde vám nezaplatí. Bohatá prosperující IT firma, majitelé jezdí v luxusních autech, mají luxusní domy. Začnete na 25 tisících hrubého a skončíte s tím, že sedíte před šéfem, který vás nutí podepsat nový výměr na minimální mzdu a pro jistotu vám pak ani ty prachy nepošle. Pro samoživitelku v Praze pecka situace. Už jste někdy zkoušeli majiteli svého bytu vysvětlit, že nemáte na nájem, protože vám šéf neposlal výplatu? No jeden sice rychle pochopí, že má vzít nohy na ramena a hledat práci jinde. Ale když k tomu taky musíte hledat jiný byt, protože vás majitel vyrazí, je to super situace.


Nebo takový to, když jdete na pohovor a se svým budoucím šéfem všechno klapne. Chybí poslední maličkost. Schůzka s majitelem. A naráz přijde takovej nafrněnej arogantní šmejd a místo "wow efektu" se vám v hlavě rozsvítí kontrola "zdrhej" a koukáte vy a kouká váš málem šéf a nikdo nechápe, co se tam vlastně stalo.


Pohovor u právníků, kteří vám řeknou, že vás zaměstnají na IČ - za dvacku hrubýho a za 12 hodin denně, protože ať žije "švarcsystém". Pohovor, kde se vás 30 letej malej zakrslej ošklivej hajzlík zeptá "co jste ochotná udělat, abyste tu práci dostala" a přitom významně mrkne a poposedne si na své nechutné propocené židli. Pohovor do firmy na manažerskou pozici, firma vás chce, vy tam chcete, ale po dvou měsících čekání zjistíte, že vás firma sice chce, ale pozice vlastně není zas tak manažerská a když teda přes veškeré skřípání zubů nastoupíte, zjistíte, že svět uvnitř je prohnilý a firmu řídí intriky, závist mezi lidmi, 25letá schovanka - leč pěkná mrcha - pana majitele, který se řízení firmy zúčastňuje výhradně jednou týdně a stačí mu k tomu reporting a bonzování.


Ale nic se neděje, hlavu vzhůru. Život v Praze je plný neomezených možností a firmy hlásají, jak jim jde hlavně o lidi. A tak se chudá obchodnická Popelka dostane do světa velkého byznysu. A najednou jste mezi kolegy, kteří jsou úspěšní, jezdí každý rok na několik dovolených, jsou úspěšní. Konečně. Země zaslíbená. Jenže s prckem na krku a spoustou starostí tak nějak cítíte, že jste někde, kde chcete být, ale nikdo vám nevěří, že tam být být máte. Vlastně jsem tomu nevěřila ani já sama.


Nedávno jsem tu viděla povzdech jednoho majitele jedné středně velké firmy, kterak se rozhodl, že začne podporovat projekt nějaké neziskovky, která se zabývá chudými matkami a dluhovými pastmi. V té firmě pracuje jedna známá. Její manžel podnikal jako OSVČ, zadlužil se kvůli gamblingu, a oni se rázem ocitli v šílené situaci, která vyvrcholila jak jinak než exekucemi. Oni se rozvedli, ale mé známé zbyly dluhy, přišli o dům, bydlí v předraženém pronájmu. Úplně mě bodlo u srdce a měla jsem chuť mu napsat, že je vrcholný idiot, když chce sponzorovat neziskovku, místo toho, aby si zašel na vlastní účtárnu, nechal si vyjet, kolik jeho zaměstnanců má třeba exekuce a začal se pídit po těch příbězích a začal pomáhat vlastním lidem. Někdy stačí vzít toho darmožrouta z předražené advokátní kanceláře, se kterým pan ředitel chodí na předražený panáky a na golf a nabídnout jeho služby zdarma svým zaměstnancům. Tam je ten skutečný zájem o lidi.


Dodnes ráda vzpomínám na jednoho majitele jedné výrobní fabriky kdesi v ČR. Pánovi už tehdy bylo kolem 60 let, ale neměl problém sejít dolů do výroby a poštelovat tam nějaký mašiny a u toho sprdnout výrobního ředitele, že místo toho, aby čekal na drahý servis a výroba mu stála dva dny, stačí zapojit zdravý selský rozum, podívat se očima a třeba se i umazat. Ten samý pán o svých zaměstnancích věděl všechno. Měl jich tam 250 asi. Klukovi, co dělal někde na lince, umřela při porodu manželka. Pan majitel dal klukovi dva měsíce placené volno, ať se zařídí s mimčem a platil mu studentku, co dělala mimču chvůvu, když byl v práci. Firemní právník byl k dispozici pro všechny zaměstnance zdarma. Pán na vrátnici, důchodce, co to tam měl jako brigádu, měl supr moderní zdravotní židli, protože ji narozdíl od nějakýho obchodníka v terénu potřeboval mnohem víc. V té firmě neexistovaly stravenky, homeofficy a manažeři tam nejezdily bavorákama. Tam byla skutečná firemní kultura a zájem o člověka.


My dnes pořádáme konference o firemních kulturách a máme pocit, že stravenky, homeoffice a čokl v kanclu to spasí. Bazírujeme nad tím, jestli 40 nebo 60 tisíc pro ajťáka je DŮSTOJNÁ mzda, ale nemáme problém vyřvat prodavačku na kase, že je pomalá a neuvědomujeme si, že jsme vyřvali někoho, kdo možná v tu chvíli přemýšlí o tom, jak z toho mrzkýho platu zaplatí dětem nové boty. Ta babka, co v mekáči uklízí tácy ze stolů, před půl rokem ovdověla a i když celý život pracovala v knihovně a má vysokou školu, z platu knihovnice nevyžije a tak má dvě práce. Ta kolegyně z back officu, co chodí divně oblíkaná a nikdy s vámi nejde na pivo se třeba stará o nemocnou maminku a na víc nemá čas, chuť ani peníze.

Vylezte ze svých ulit a bublin a hledejte u lidí příběhy. Ptejte se jich PROČ to mají tak, jak to mají. Hledejte příčiny, nesuďte důsledky. Zjišťujte, jaké možnosti volby měli ti, kdož se nějak rozhodli. Zeptejte se sami sebe, jak byste v dané situaci rozhodovali vy sami?Jaké by to mělo důsledky? Chcete pomáhat? Možná potřebuje pomoct někdo přímo vedle vás, jenom VY jste si nedali tu práci, abyste to zjistili.

Máte něco na srdci?

Můžete mi poslat email:

lucie.zitt@email.cz

Lucie Zitterbartová

IČ: 74515241

Nebo mne jednoduše najdete na všemožných sociálních sítích.

  • Facebook - Black Circle
  • Twitter

© 2019 by Lucie Zitterbartová. Česká Republika/Praha. Proudly created with Wix.com