• Lucie

Půjdeme do nebe nebo do cloudu?


Narodila jsem se do doby, kdy naše moderní základka měla v učebnách „čtyřiosmšestky“ a v hodinách „výpočetní techniky“ jsme se učili v Pascalu a T602. První mobil jsem si koupila za ušetřené peníze z brigády. Bylo mi tehdy asi 18. O technologiích v IT jsem neměla páru. Netušila jsem, že v té době někdy kolem roku 1998 už existovala virtualizace nebo cloud. IBM jsem neznala a moc jsem nechápala vtipy svých starších kamarádů na téma Jobs a Gates. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že se budu živit jako obchodnice a ještě k tomu v IT, asi bych se mu vysmála. Jo, ale pak jsem si koupila ten první mobil. A pak jsem si koupila první „kompjůtr“. Moc mě bavila grafika, design. Pařila jsem první gamesky. Ostatně kdo z naší generace narozených v 80. a 70. letech by neznal první herní počiny ještě v DOSu nebo dokonce Atari. Zatímco dnešní děti mají moderní konzole, my jsme sbírali vejce jak vzteklí. A tím to asi začalo. Najednou tu byla spousta zábavných hraček a já se tak nějak od přírody moc ráda pídila po důvodech „PROČ“ nebo „JAK“ věci fungují. Některé hračky bohužel nepřežily můj neodborný, leč nadšený pokus o pochopení podstaty a snahu podívat se pod šroubky. Když na to koukám dnes, z každé takové operace jsem udělala pitvu a nemálo věcí jsem poslala do křemíkového nebe. :)


Když jsem se kvůli tomuto článku pídila po historii cloudu a virtualizace, docela mě šokovalo (fakt jsem to nevěděla), že virtualizaci tu prý máme od 60. let a cloud od 70. let. Ačkoli můj kolega Petr tuto informaci vtipně okomentoval, že to byla virtualizace nebo cloud na stejné úrovni, jako kdybychom o poštovním holubovi tvrdili, že posílá SMSky, které nejsou omezeny počtem znaků nýbrž nosností holuba.


Původně jsem tento článek psala pro účely menšího "průzkumu" na sociální síti LinkedIN a chtěla jsem napsat takový ten klasický článek o tom, jak má firma, pro kterou pracuji, skvělé služby. A že vlastně vůbec nechápu, proč je kolem cloudu pořád taková paranoia, že je to jako strašně nebezpečný. Nuda no. Já vím. Taky jsem to celé smazala a zahodila. A tak jsem vymyslela takový dotazník.


V dotazníku jsem se ptala na cloud a IoT (Internet of Things). A i když to vyplnilo strašně málo lidí, našla jsem mezi odpověďmi docela perličky.


„Do života mi bude mluvit kdejaká trouba a lednička. Co se asi stane až si budou žít svým životem...“
"Potřebovala bych, aby mi kávovar ráno inteligentně sám od sebe udělal kafe. S mlíkem. Možná i donesl do postele."

Našla jsem video, jehož hlavním hrdinou je pro mnohé kontroverzní ekonom a pedagog Tomáš Sedláček. Najednou se mi to nějak všechno spojilo v hlavě.


V poslední době se hodně mluví o Průmyslu 4.0 a GDPR a Internetu věcí a cloudu a všichni používáme internet a Google a Mac a iOS nebo Android. A všichni si o tom povídáme a řešíme, co by, kdyby. Třeba z GDPR nám vstávají vlasy hrůzou a nemůžeme kvůli tomu spát. U piva se přeme, jestli je lepší ovoce nebo zelenej panďulák (nemyslím toho s těma sto tabletama týdně). A na sítích se vesele diskutuje o tom, jak jsou ty internety a cloudy nebezpečný a přitom máme všichni fejsbůky, twítry a ukládáme si fotky do boxů. Bojíme se dozoru, ale vlastní děti kvůli dozoru opatříme mobilem nejpozději v první třídě. Nechceme sdílet citlivá data se světem, ale zkuste si spočítat, kolik slevových, věrnostních nebo klubových kartiček máte v peněžence? A co myslíte, že se děje s těmi daty, která obchodník získá?


Pokládám si ale otázku, jestli to je tak moc špatně? V tom videu Tomáš Sedláček říká, že technologický vývoj je vlastně nevyhnutelný pokrok. A nepřijmout ho je stejně naivní, jako kdyby nás naše rodiče nutili si hrát s dřevěnou kačenkou na šňůrce, se kterou si hrála už generace dětí za první republiky. Nás by to nebavilo. Teda možná chvíli ano, než by přišlo jiné dítě s tabletem nebo aspoň telefonem. Pak by chudák kačka letěla do kouta a pravděpodobně i do nebe pro zavržené hračky. Pro nastupující generace je přirozenou součástí nástup technologií, ke kterým jsme my dnešní dospělí ve skrze nedůvěřiví nebo v tom nevidíme zábavu… Ostatně, kam se doba posunula i od našich dětských let? Nám rodiče nadávali, že jsme líní a pořád sedíme u PC. Já dnes synovi spílám, že už ani nehraje, ale kouká na jakési „jůtubery“, kteří hrají hry. Svět se zbláznil? Asi ne. Jenom se prostě změnil.


Po dlouhé době jsem si vzpomněla na knihy Julese Verna (např. Ocelové město). Je fascinující, o čem tento muž ve své době psal a kolik z těch jeho vizí se stalo realitou a mnoho z nich je pro nás dnes naprostou samozřejmostí, nad kterou se ani nezamýšlíme. Jak jeho tehdy fantasmagorie vnímali jeho soudobí čtenáři, přátelé nebo rodina? Pro mnohé byl určitě blázen. Vzpomeňme i novodobou sci-fi kultovku StarTrek.


Lidé mají vize a píší o nich. Jiní lidé mají schopnosti z vize stvořit novou fascinující realitu. Jak vypadá třeba dnešní tablet a jak vypadalo dotykové zařízení ve StarTreku??


Já jsem z generace, kdy stejnou fantasmagorií byl třeba dnes už také kultovní snímek Matrix. A když jsem poslouchala, co Tomáš Sedláček říká v tom videu, znovu jsem si na film vzpomněla. To s tím budíkem. Když jsem chodila na základku, měli jsme doma ten typický budík s ciferníkem a dvěma zvonečky a kladívkem. Dneska budík nikdo nemá a vlastně ho asi máme všichni. V cloudu. Duše budíku je v cloudu. A Matrix byl de facto o lidském vědomí v cloudu.


Neumím posoudit, jestli to je dobře nebo špatně. Je to neznámé a nepředstavitelné. Lidstvo vždy děsilo neznámé. Ale i fascinovalo. Nebýt těch, kteří uměli překonat svůj strach, tak pořád chodíme pěšky.

Ostatně už Henry Ford říkal, že kdyby to nechal na lidech, tak by nechtěli auto, ale pouze stále lepší a rychlejší koně.

A bez takových lidí by dnes nebyly ty internety a gůgly. Možná by nebyly knihy a luxus horké sprchy po náročném dni. Nebyla by spousta věcí. Existovali bychom my sami? Žili bychom? To nevím. Ale jsem si jistá, že TEĎ žiju a to JAK se mi líbí. Jsem ráda, že mám knihy. Jsem ráda, že si na cestách za svými klienty ve svém (služebním) autě pustím mluvené slovo. Jsem ráda, že díky internetu a sociálním sítím a moderním technologiím mohu poznat zajímavé lidi. Baví mne, že třeba díky LinkedInu navážu kontakt s někým, s kým bych se za normálních okolností absolutně minula. Je to obohacující. A ačkoli jsem z generace, kterou děsí „oko velkého bratra“, potěší mne, když mi v emailu přistane slevička do mého oblíbeného obchodu. Spousta věcí je prostě nová a občas mi trvá, než se s tím srovnám.

Budík je mrtev. Ať žije budík.

Žije v cloudu. Nebo vlastně v nebi. A je mu tam dobře. A já si po dnešku pokládám otázku: Kam směřujeme my? Vede naše cesta do cloudu nebo do nebe? Co myslíte Vy? Těším se na diskuzi pod článkem. :)

#cloud #technologie #internet #facebook #socialnet #sociallive #budík

44 zobrazení

Máte něco na srdci?

Můžete mi poslat email:

lucie.zitt@email.cz

Lucie Zitterbartová

IČ: 74515241

Nebo mne jednoduše najdete na všemožných sociálních sítích.

  • Facebook - Black Circle
  • Twitter

© 2019 by Lucie Zitterbartová. Česká Republika/Praha. Proudly created with Wix.com