• Lucie

Pohádka o zlotřilém Vlkovi a hyperaktivním Tygrovi

Bylo nebylo. Za devatero diskovými poli a devatero racky, někde ve vzdáleném cloudu, existuje bájná virtuální džungle. Všichni ji nazývali “BžunkLI”. Dostat se tam je docela lehké, pokud se zrovna nezřítíte spolu s nánosy zaseklých datových paketů, které brzdí ne zrovna stabilní dráhy konektivity. Jednoho dne seděl Vlčák s Psíčkem před pelechem Štěňátka a poslouchali Vlčáka, jak je v něčem poučuje. Bylo ospalé předjarní odpoledne a džungle byla plná cvrkotu, protože se v ní každý schovával před záhadnou čarovnou nemocí. Tahle vlčí smečka se v těch časech nudila a vymýšlela, co by kde udělala za neplechu. Jenom Štěňátko vypadalo zamyšleně a trochu nepřítomně a jako by na něj z nitra Bžunkli cosi volalo: „Neposlouchej Vlčáka, poslouchej nás.“ A tak se pěkně a pohodlně uvelebil, aby se mu lépe neposlouchalo Vlčáka, který ševelil cosi o honu a lovu na Ajtlišky, a občas otevřel oči a řekl: „Hm!“ a pak je zase zavřel a řekl: „Svatá pravda!“ a Vlčák občas velmi vážně řekl: „Rozumíš, co myslím, Psíčku,“ a Psíček velmi vážně přikývl na důkaz, že rozumí. „Zkrátka a dobře,“ řekl Vlčák, když byl konečně s řečí hotov. „Tygr teď začíná být tak divoký, že je načase, abychom mu dali za vyučenou. Co myslíš, Psíčku?“ Psíček řekl, že Tygr je opravdu velmi divoký, a kdyby si Vlčák vymyslel nějaký způsob, jak ho tomu odnaučit, byl by to znamenitý nápad. „To si myslím,“ řekl Vlčák. „Co Ty tomu říkáš, Štěňátko?“ Štěňátko sebou trhlo, otevřelo oči a řeklo: „Náramně.“ „Jak to, náramně?“ zeptal se Vlčák. „To, jak jsi právě říkal,“ řeklo Štěňátko. „Docela jistě.“ Psíček šťouchl Štěňátko packou tak, aby přišlo k sobě, a Štěňátko, které bylo už zase duchem někde jinde, se zvolna zvedlo a pomalu se probíralo. „Ale jak to uděláme?“ zeptal se zvědavě Psíček. „Jakpak mu dáme za vyučenou?“ „To je právě to,“ řekl Vlčák. Slovo „vyučenou„ připamatovalo Štěňátku, že už je někde slyšel. „Na školení mě chtěli jednou učit nějakému nahánění a kobercákům, ale nešlo to.“ „Co nešlo?“ zeptal se Vlčák. „Jak to, že to nešlo?“ zeptal se Psíček. Štěňátko zavrtělo hlavou. „Nevím,“ řeklo. „Zkrátka to nešlo. O čem jsme to mluvili?“ „Štěňátko,“ řekl Psíček vyčítavě, „copak jsi neposlouchalo, co Vlčák říká?“ „Poslouchalo jsem, ale měl jsem nějaký chomáček v uchu. Řekl bys to ještě jednou, Vlčáku?“ Vlčáka nikdy nemrzelo něco opakovat, a tak se zeptal, odkud má začít, a když Štěňátko řeklo, že tam, kde mu přišel ten chomáček do ucha, a Vlčák se zeptal, kdy to bylo, a Štěňátko řeklo, že neví, protože dobře neslyšelo, Psíček to rozřešil a řekl, že se právě pokoušejí vymyslit nějaký způsob, jak přimět Tygra, aby si přestal vyskakovat, protože se nedá popřít, že si vyskakuje až moc. „Ach tak?“ řeklo Štěňátko. „Je ho všude plno,“ řekl Vlčák. „To je to.“ Štěňátko usilovně přemýšlelo, ale co si vymyslelo, nebylo k ničemu. „Mám nápad,“ řekl Vlčák, „a tady je. Pozveme Tygra na dlouhou a složitou cestu do hlubokého lesa Diskuze a pořádně ho v tam zamotáme a pak ho zase vymotáme ..... to mi věřte ..... bude to pak docela jiný Tygr.“ „Proč?“ zeptalo se Štěňátko. „Protože to bude ponížený Tygr. Protože to bude smutný Tygr, tesklivý Tygr, zkrotlý a ohleduplný Tygr, jeho výraz bude říkat: Vlčáku, jak jsem rád, že Tě vidím. Jsem tak rád, že si s Tebou můžu povídat. Tak je to.“ „Bude taky rád, že vidí mne a Psíčka?“ „Jistěže.“ „To je dobře,“ řeklo Štěňátko. „Já bych nechtěl, aby byl pořád smutný,“ řeklo Štěňátko nejistě. „Tygři nikdy nezůstanou smutní,“ vykládal Vlčák. „Dostanou se z toho úžasně rychle. Oni jsou totiž strašně hloupí a nedodjde jim to a nebo je to rychle přejde. Když však docílíme toho, aby se Tygr cítil zkrotlý a smutný jen na pět minut, vykonali jsme dobrý skutek.“ „A je to tak správné?“ zeptalo se Štěňátko. „Ano,“ řekl Vlčák, a pokračoval: ,Vykonáme tím dobrý skutek, Štěňátko. Byl bych to udělal sám, ale mám zrovna něco jiného na práci. Děkuju Ti, Psíčku. A Tobě, Štěňátko, taky.'„

Štěňátko tím bylo velmi potěšeno a hned pochopilo, že to je vlastně dobrá věc, co chtějí udělat Tygrovi, když to dělá Psíček a Vlčák s ním, a až se ráno vzbudí, už z toho nebude mít strach, třebaže je velmi malé zvířátko. Zbývala tedy jen otázka, jak Tygra v lese zamotají. „Nejdřív ho donutíme,“ řekl Vlčák, „aby si s námi začal po cestě do hlubokého lesa Diskuze povídat o tom, jak se loví, a Tygr tedy neodolá a přijde nám vysvětlovat, jak se loví. Ale my mu řekneme, že je to hloupý Tygr a že tak se neloví. A on kolem nás bude poskakovat a nalíčíme na něj past.“ A pak byla řada na Štěňátkovi, aby byl potěšen, protože on první mohl do diskuze napsat, že Tygr je hloupý a že se loví tak, jak říká Vlčák a ne tak jak říká Tygr, a Tygr uvidí nápis: „Lov Ajtlišek podle Štěňátka a Psíčka z Vlčí smečky.“ A to teprve se Tygr dozví, co snad dosud nevěděl, jaký je Štěňátko vlk. Takový je on Vlk. Dohodli se tedy, že nazítří ráno se potkají znovu v BžunkLi a že Vlčák, na výpravu do Diskuze naláká ještě další členy vlčí smečky a taky ty z hyení smečky a určitě i ty všechny ostatní a Tygra, a Štěňátko ať jde teď domů a zeptá se Tygra, co bude dělat zítra, a řekne mu, jestli nemá nic na práci, což aby se přidal na cestu do hlubokého lesa Diskuze a že pozvali také Štěňátko a Psíčka. A když řekne Tygr "Ano", bude všechno v pořádku, a když řekne "Ne" ..... „To neřekne,“ řekl Vlčák. „Přenechte to mně.“ A už uháněl pryč. Na druhý den bylo docela jinak. Místo aby bylo horko a slunečno, bylo zima a mlhavo. Štěňátku to bylo celkem jedno. Ale když si vzpomněl na všechen ten med, který včeličky nebudou moci posbírat, bylo mu jich líto. Řekl to Psíčkovi, když pro něho přišel; a Psíček řekl, že myslí spíše na to, jak by mu bylo úzko a smutno, kdyby bylo den a noc ztraceno v hlubokém lese. Ale když přišli ke Vlčákovu domku, řekl Vlčák, že takový den je pro ně jako stvořený, protože Tygr bude pořád mrzutě vyskakovat a to se jim náramně hodí, protože tím spíš všichni uvidí, jaký je Tygr a už s ním nikdy nikdo nepromluví. „Vůbec nikdy?“ řekl Psíček. „Dokud zase neřekneme, že je Tygr hodný, Psíčku. Zítra nebo kdy to bude. Pojďme. Už musíme vyrazit na cestu do Diskuze.“ Když vyšli na začátek lesa, už tam byli všichni. Hyení smečka, ajtlišky i všichni ostatní, hlavně ajtlišák Jiříček tam čekal taky, a protože byl dobrý přítel Tygrův, nemohli ho potřebovat; ale Vlčák s prackou na ústech pošeptal Štěňátku: „Přenechte to mně,“ a běžel ke ajtlišákovi Jiříkovi. „Myslím, že by Jiřík neměl být na cestě do Diskuze,“ řekl. „Aspoň dnes ne.“ „Proč ne?“ zeptal se ajtlišák Jiřík, ačkoli neměl poslouchat. „Je škaredá zima,“ řekl Vlčák a vrtěl hlavou. „A ráno jsi kašlal. Měl bys do karantény.“ „Jak to víš?“ zlobil se ajtlišák Jiřík. „Ale Jiříku, ty jsi mi nic neřekl,“ řekla jeho kamarádka klokanice Zavřelka vyčítavě. „To mi jen zaskočilo,“ řekl Jiřík, „to nebyl kašel, o kterém bych ti musel říkat.“ „Dnes nejdeš, milánku. Až jindy. Dneska to je jenom pro zdravé lovce a ajtlišky, co kašlají, musí zůstat doma.“ vrtěla hlavou klokanice Zavřelka. „Zítra?“ řekl radostně ajtlišák Jiřík. „Uvidíme,“ řekla klokanice Zavřelka. „Vždycky jen uvidíme, a nikdy se nic nestane,“ řekl ajtlišák Jiřík smutně. „V takovémhle počasí stejně nikdo nic nevidí, Jiříku,“ řekl Vlčák. „Pochybuji, že dnes dostaneme v Diskuzi daleko, a dnes odpoledne všichni ..... všichni ..... á, tady jsi, Tygře. Pojď! Sbohem, Jiříku! Dnes odpoledne budeme ..... pojď, Štěňátko! Hotovi? Dobrá. Pojďme.“ A tak šli do hlubokého lesa Diskuze. Napřed šli Štěňátko, Psíček a Vlčák spolu a Tygr kolem nich obíhal v kruzích a pak, když byla cesta užší, šli Vlčák, Psíček a Štěňátko jeden za druhým a Tygr běhal kolem nich v obloučcích a pak, když klikatá slova po stranách stezky začala píchat, běhal tam před nimi a občas skočil na Vlčáka. Čím déle šli do lesa, tím byl mlžný opar ze lží kolem cesty hustší, takže jim Tygr každou chvíli zmizel, a když mysleli, že tam není, najednou se zas objevil a řekl: „Tak pojďte,“ a než mohli něco říct, už byl pryč. Vlčák se otočil a kývl na Psíčka. „Příště,“ řekl. „Řekni to Štěňátku.“ „Příště,“ řekl Psíček Štěňátku. „Co příště?“ řeklo Štěňátko Psíčkovi. Náhle se Tygr objevil, skočil na Vlčáka a zase zmizel. „Teď!“ řekl Vlčák. Skočil do nastražené slovní pasti a Štěňátko a Psíček skočili za ním. Plazili se podrostem z pomluv a poslouchali. Když člověk chvíli klidně poslouchal, bylo v BžunkLi velmi ticho. Nic neviděli ani neslyšeli. „Psst,“ řekl Vlčák. Bylo slyšet cupot ..... a zase ticho. „Haló!“ volal Tygr a znělo to tak blízko, že by bylo Psíček málem vyskočil, kdyby nebylo Štěňátko na něm skoro sedělo. „Kde jste?“ volal Tygr. Vlčák šťouchl Štěňátko a otáčel se po Psíčkovi, aby do něho šťouchl, ale nemohl je najít, a Psíček dýchal v mokrém podrostu z pomluv co nejtišeji a cítilo se velmi statečné a vzrušené. „To je divné,“ řekl Tygr. Chvíli bylo ticho a slyšeli, jak Tygr cupe odtud. Ještě chvíli čekali, až bylo v BžunkLi tak ticho, že je to až děsilo, a Vlčák vstal a protáhl se. „No tak?“ zašeptal pyšně. „Vida! Neříkal jsem Vám to?“ „Myslel jsem,“ řekl Štěňátko, „myslím ..... .“ „Ne,“ řekl Vlčák. „Přestaň! Utíkej! Honem!“ A všichni utíkali odtud s Vlčákem v čele. „Teď už,“ řekl Vlčák, když uběhli kus cesty z hluboké mlhy padající na Diskuzi, „můžeme mluvit. Co jsi chtěl říct, Štěňátko?“ „Nic zvláštního. Proč jdeme tudy?“ „Protože je to cesta domů.“ „Aha!“ řekl Štěňátko. „Myslím, že je to víc vpravo,“ řeklo Štěňátko neklidně. „Co Ty myslíš, Štěňátko?“ Štěňátko se podívalo na své pracky. Vědělo, že jedna je pravá a jedna levá a že když pozná, která z nich je pravá, tak ta druhá musí být levá, ale nikdy nevědělo, jak začít. „No ..... “ řekl pomalu. „Pojďme,“ řekl Vlčák. „Vím, že je to tudy.“ Šli dále. Po deseti minutách se zase zastavili. „To je hloupé,“ řekl Vlčák, „ale teď opravdu ..... To se rozumí. Pojďme.“ „Už jsme tu,“ řekl Vlčák za chvíli. „Ne, nejsme, zase mlha ze samých lží ..... “ „Tak,“ řekl Vlčák zase za deset minut, „teď bychom přece měli být ..... nebo jsme přece trochu víc vpravo, než jsem myslel ..... ?“ „To je divné,“ řekl Vlčák opět po deseti minutách, „jak v mlžném oparu ze lží a pomluv vypadá všecko stejně. Všiml sis toho, Štěňátko?“ Štěňátko řekl, že ano. „Ještě že známe BžunkLi tak dobře, jinak bychom mohli zabloudit,“ řekl Vlčák za Štěňátko a zasmál se tak bezstarostně, jak se jen vlk může smát, když zná BžunkLi tak dobře, že nemůže zabloudit. Psíček se přitočil zezadu k Štěňátku. „Štěňátko!“ zašeptalo. „Copak, Psíčku?“ „Nic,“ řekl Psíček a vzal Štěňátko za pracku. „Chci jen, aby ses mi neztratilo.“ Když už měl Tygr dost čekání na ostatní, až ho dohoní, a oni nepřicházeli, a když ho už omrzelo, že nemá, komu by říkal „Povídám, pojďte,“ rozhodl se, že jde domů. A tak šlo domů i Štěňátko s Psíčkem a ..... a bez Vlka, který se ztratil v mlžném oparu pod nánosem zaprášených pomluv a lží. Tygr lítal po BžunkLi a křičel a volal na Vlčáka. Až ho konečně velmi zkrotlý a smutný Vlčák uslyšel. Zkrotlý a smutný Vlčák uháněl mlhou po hlase, až se z mlhy najednou vyklubal Tygr; přívětivý Tygr, velkolepý Tygr, veliký a hodný Tygr, Tygr, který, skáče-li vůbec, skáče tak krásně, jak jen Tygři skákat umějí. „Ach Tygře, to jsem ale opravdu rád, že Tě vidím,“ zvolal Vlčák.


POZN.: Pohádka je volným zpracováním pohádky o Medvídkovi Pú a jeho kamarádech. Při psaní se žádnému zvířátku nic nestalo. Medvídek Pú je stále stejně debilní a Wolfíci jakbysmet. Podobnost s jakoukoliv existující osobou je čistě náhodná.


Text je věnován mému dobrému příteli - Tygrovi. :)

Máte něco na srdci?

Můžete mi poslat email:

lucie.zitt@email.cz

Lucie Zitterbartová

IČ: 74515241

Nebo mne jednoduše najdete na všemožných sociálních sítích.

  • Facebook - Black Circle
  • Twitter

© 2019 by Lucie Zitterbartová. Česká Republika/Praha. Proudly created with Wix.com