• Lucie

Nenávist a vztek není názor

NENÁVIST A VZTEK NENÍ NÁZOR.


To na mě teď baflo kdesi na zdi na Facebooku. Jsou tři ráno. V hlavě se mi honí asi miliarda myšlenek. Mám to tak už několik let, ale říjen se zdá být obdobím, kdy se mi dějí věci. Pozitivní, negativní, to je fuk. Jsou to velké věci. Začátky konců.


NENÁVIST A VZTEK NENÍ NÁZOR.


Ta myšlenka je moc pěkná a krásně se hodí k tématu "diskutování (nejen) na sociálních sítích".

Když si občas čtu různé komentáře různých lidí, a upřímně - i já sama se občas nechám unést, uvědomuji si, jak "nemocní" jsme.


Ta "za každou cenu pozitivní" doba nám znemožňuje ventilovat, jak moc jsme v nepohodě. Mít blbou náladu je v dnešní době nemoderní. Říct někomu na plnou hubu, že mě sere, nezapadá do moderní společenské kultury. Chyby se neodpouští. Chyby těch druhých. O vlastních chybách se bojíme mluvit, protože nás to činí zranitelnými. My se bojíme být zranitelní. A bojíme se právem, protože všude kolem jsou ti samí lidé jako my a oni se také bojí. A tak raději mluví o chybách těch druhých. Taky to dělám. A seru se. V půl čtvrté ráno tady sepisuju cosi, co je vlastně způsob, jak si sama sobě vynadat.


Ale chci vynadat i vám. Chci vynadat jí. Chci mu říct, že mi ublížil. Chci jí říct, že mi křivdí. Chci říct spoustě lidem spoustě věcí. Ale strach a vztek mě svazují. Čím víc svázaná jsem, tím větší mám vztek.


Nezpracovaná a v lepším případě blbě odkomunikovaná nedorozumění v nás hnijí. Od druhých v komunikaci vůči nám očekáváme ultrakorektní komunikaci, ale my sami se nebojíme někomu hodit na hlavu hovno a ještě mu ho tam rozmazat.


Ačkoliv o druhých lidech a světě, ve kterém žijí, máme takřka nulové informace, přesně víme a hodnotíme, s kým máme tu čest a sami sebe pasujeme do role morálně společenských autorit. Samozřejmě, že tím měřítkem jsme my sami a jakákoli jinakost od našeho normálu je nežádoucí a zatracení hodná.

Jede se čistě na výsledek. Má dáti/dal. Naše jediná metrika. Všechno děláme s očekáváním, že se něco stane, že se dostaví reciprocita. Neděláme nic "jen tak". Kdy jste naposledy něco udělali "jen tak"? Jo, mám svoje "jen tak" momenty. Ještě to se mnou není tak zlý.


NENÁVIST A VZTEK NENÍ NÁZOR.


Nenávist a vztek je důsledek NEKOMUNIKACE. Stavíme si zdi. Nic cizího, rozdílného a neznámého k nám nesmí. Máme svou pravdu a ta je nám svatá. Ego je naše zeď. A super pozitivní přístup k životu a la "chyby jsou nepřípustné" jsou naším hnacím motorem.


To společné nás má spojovat a dávat nám sílu a rozdílné posouvat a dávat nám porozumění a pochopení nového, rozdílného. Místo toho nás společné oslabuje, protože je pro nás pohodlnější nepouštět k sobě cokoli neznámé a cizí. Zůstáváme tak stát na místě. Neobjevujeme. Když chce někdo objevit a posunout nás, hodíme mu na hlavu kýbl sraček a ukážeme jak nicotný s tou haldou hnoje na hlavě dotyčný je. Jenže to je náš hnůj, naše sračky. A nicotnými jsme je udělali my sami.


Mám blbou náladu. Mám na hlavě rozmatlanou hromadu sraček a v ruce držím svůj vlastní kýbl. Myslím, že je na čase ten kýbl vylejt do hajzlu a jít si dát sprchu.


Ale teď - jsou čtyři ráno. Jdu spát. Dobré ráno všem.

21 zobrazení

Máte něco na srdci?

Můžete mi poslat email:

lucie.zitt@email.cz

Lucie Zitterbartová

IČ: 74515241

Nebo mne jednoduše najdete na všemožných sociálních sítích.

  • Facebook - Black Circle
  • Twitter

© 2019 by Lucie Zitterbartová. Česká Republika/Praha. Proudly created with Wix.com