Máte něco na srdci?

Můžete mi poslat email:

lucie.zitt@email.cz

Lucie Zitterbartová

IČ: 74515241

Nebo mne jednoduše najdete na všemožných sociálních sítích.

  • Facebook - Black Circle
  • Twitter

© 2019 by Lucie Zitterbartová. Česká Republika/Praha. Proudly created with Wix.com

  • Lucie

Milionářkou v osmnácti - snadno, rychle, nedobrovolně

Co byste s milionem v osmnácti dělali? Co všechno byste koupili? Ty představy jsou v mladém věku docela široké. Cesta kolem světa? Pořádná pařba někde na horské chatě? Auto, nový telefon, plný šatník? Nebo ho schovat na později? Povím vám příběh o jedné holce, co se stala milionářkou už v osmnácti letech.


Ta holka získala svůj milion už v osmnácti. Dostala ho jen tak. Nechtěla ho, ale musela si ho nechat. I když ho ale vůbec nechtěla. Nestála o něj.


Její milion byl dluh.


Jak se stane, že v den své plnoletosti schytáte takovou pálku? Ukážeme si to na příběhu.

Ke konci letošního března bylo proti nezletilým vedeno 3476 exekucí, z toho 2200 proti dětem mladším 15 let. (Zdroj)


„Úplně na začátku se to stane tak, že dítě má smůlu na rodiče, kteří o něj řádně nepečují a neplní své povinnosti,“ shrnuje zkušenosti advokátka Vlachová, zastupující děti v exekuci.(Zdroj)


„Exekuce vedená například proti dvouletému dítěti je něco, co asi většina lidí ani nechápe, že je možné,“ říká Kateřina Valachová (ČSSD). Poslanec Pirátů Lukáš Kolařík zdůrazňuje, že když tyto děti dosáhnou dospělosti, okamžitě dostanou jako dárek k osmnáctinám jednu nebo více exekucí. (Zdroj)

S touto problematikou si jak vidno nevědí rady ani naši legislativci. Obrovský problém je tolik skloňovaná finanční gramotnost obyvatelstva a nedosažitelnost základního životního minima – myšleno mít ze svého příjmu na trochu normální bydlení a jídlo.


Naše milá slečna si na svůj první a rozhodně poslední mínusový milion vydělala převážně jízdou na černo v městské hromadné dopravě.


„Plnoletou jsem se stala v prosinci 2000. Netrvalo to moc dlouho, než přišly první čísla jednací za MHD. Lístek na tramvaj stál v letech 1992 – 2000 pár kaček. Ale…


Za ty roky jsem posbírala jenom na pokutách MHD kolem 30 čísel jednacích, protože každou pokutu revizora si dopravní podniky zažalovaly jako samostatný případ. Z jedné pokuty v exekuci v té době bylo v průměru 25.000 Kč s veškerým příslušenstvím. To je jářku 750.000 Kč, které mi naskočily téměř úderem 18. narozenin na mé konto."


Docela často se v diskuzích lidí, ale i zákonodárců dočtete, že třeba 13ti letý smrad snad ví, že nemá jezdit na černo a má vrátit knihy do knihovny včas. Jsem si jistá, že pokud dítě vyrůstá v dobře fungující rodině, tak nejpozději ve chvíli, kdy na adresu rodičů přijde do schránky výzva k úhradě nějaké pokuty, rodič to vyřeší zaplacením a nenechá to dojít do stavu exekuce. Tyto případy jsou však výjimkou. Děti s exekucemi jsou zpravidla potomky rodičů v exekuci. Jsou to případy sociálně slabých a vyloučených rodičů, kteří sami žijí na dluh a je to pro ně „normální stav“.


„U nás to byl denní chleba. Matka sama už v té době měla nemálo exekucí, a jelikož si nepamatuji, že by kdy pracovala – byla na mateřské (se mnou a později dalšími čtyřmi sourozenci) nebo na pracáku – prachy jsme doma nikdy pořádně neměli. Na nájem, na jídlo, natož na něco takového jako je třeba šalinkarta (POZN.: pražáci čtou lítačka) nebo i ten pitomej lístek za deset korun.“


Tuto mladou dámu její dětství poznamenalo na celý život. Jako dítě neměla na výběr. Byl jí prezentován určitý způsob života, který brala za běžný standard. Stala se rukojmí v nevědomosti. Byla součástí rodinné sociální bubliny. Rodičům věřila, že se o ni starají nejlépe, jak mohou. Stejně jako si to myslí každé dítě.


„Dodnes si pamatuju, jak mi máti radila, ať se přehlásím s adresou trvalého bydliště na úřad, protože potom budu v suchu a ONI na mě nemůžou. Tehdy poprvé jsem se od matky dozvěděla, že existuje exekutorská mafie, která se spolčuje proti chudákům, jako jsme my, aby je okrádala.“


„Proto je potřeba být na pracáku! Brát dávky a do práce chodit „na dobrý slovo“, říkala. „Přece se o výplatu nenecháme okrást exekutory?! Ta patří do rodinného rozpočtu.“


"Sice člověk čas od času riskoval, že výplatu „bokem“ v takové práci nedostane a do hodiny vás mohli vyrazit, ale tohle byla hra, kterou jsme museli hrát."


Mladinká holčina nevěděla, co s tou situací dělat a strašně se styděla. Vnitřně však cítila, že takhle je to všechno blbě, ale neměla nejmenší páru, co dělat – na koho se obrátit. Vyrůstala v přesvědčení, že žít na dluh je normální, lidi jsou zlí a právníkům, soudcům či exekutorům se nedá věřit – hrabou pro sebe.


„Tehdejší soudy nepracovaly tak rychle, takže než mi to všechno naskákalo a nabylo právní moci, stihla jsem tehdy mé drahé matince odkývat, že si na sebe vezmu jakousi půjčku „na občanku", protože máma potřebovala peníze. A ona, že to bude splácet. Nezaplatila ani první splátku, jak jsem zjistila o nějaký čas později.“


Střední škola její pohled změnila. Dostala se na gympl, kde se setkala s jinou sociální vrstvou. Cítila se tam jako socka a mimoň, stejně jako kdysi na základní škole. Proto, jak se oblíkala, protože měla problémy s řečí a byla tichá, uzavřená a šprtka k tomu. Ale právě přirozená inteligence a neskutečná touha žít jinak byly tím, co se časem ukázalo jako cesta, jak z toho ven.


„Matka mi zakázala jít na „grafiku a design“. Reklamu prý dělají jen netáhla a budižkničemové. Slušný lidi makaj rukama. Chtěla, ať jdu na učňák na servírku. Po dlouhých diskuzích jsem skončila na gymplu.


Děcka tam byla jiná. Mluvili o tom, co dělají jejich rodiče, kam jezdí na dovolené a tak nějak celkově mi gympl rozšířil sociální bublinu a obzory. Ne na dlouho. Otčím mě v 16ti vypakoval z baráku.“


Na brigády jsem chodila už od 14ti, abych matce pomohla a mohla jsem si koupit třeba aspoň učebnice.


"Otčím si všiml, že mám nějaké peníze.“

„Když makáš, my tě živit nebudeme,“ prohlásil.

„Je mi 16.“

„To nikoho nezajímá, živit tě nebudu.“

„Postavila jsem se mu, což se mu nelíbilo, a prý se můžu sebrat a jít třebas do prdele. Šla jsem.

A už jsem se nikdy nevrátila.“


Rozhodla se postavit svému osudu. V noci makala, ráno škola. Víkendy jela „tahem“, protože stále chtěla pomoci matce, která živila i další sourozence a otčím na ně kašlal. Školu tak prolezla, jak se dalo. Stále si přišla divná, poznamenaná. Jako by na čele měla vypálený cejch.


Na gymplu poznala holku, která studovala potom šla studovat práva. Pomohla jí pochopit, že její pocit divnosti je správný. Ukázala jí, že život může fungovat i jinak. Začaly spolu hledat cestu ven. Její dluh se však stále zvětšoval a z výdělku servírky se moc nedařilo vše splácet.


Vstoupit do dospělého života s tak obřími exekucemi je doslova a do písmene stigma. Jediná šance je pro spoustu dlužníků život na pracáku a černý příjem. Nezabavitelné minimum na jednoho dospělého člověka je cca 9.000 Kč. Všechno, co si člověk vydělá nad tuto částku, mu zabaví exekutor. Pokud pracujete oficiálně, exekutor sráží vše nad 9.000 Kč rovnou ze mzdy. Pokud je exekucí více, částka se rozprostře mezi všechny exekuce v souběhu, takže pokud máte 15.000 Kč čistého, neumořujete dluh po 6.000 Kč, ale např. po tisícovce na každé číslo jednací. Z tisícovky měsíčně sotva pokryjete běžící úroky z prodlení, protože jistina se samozřejmě hradí až jako poslední. Takže v lepším případě se tímto systémem dluh udržuje na stále stejné úrovni a neklesá, v horším případě neustále roste, ačkoliv dlužník je každý měsíc o 6.000 Kč chudší. Úroky z prodlení totiž běží dál a dál. Navíc - pokud některé exekuce nabyly právní moci později, jsou tzv. v pořadí a čekají, až se dostanou na řadu po splacení těch, co se už začaly splácet. Takže dlužník sice splatí třeba 50.000 Kč, ale další tři exekuce mu v pořadníku krásně rostou.


Takže je vám dvacet, dlužíte mega a velice rychle si spočítáte, že s příjmem patnáct měsíčně s těmi dluhy umřete. Navíc – v bance vám nezaloží účet. Tak banální věc v dnešní době, že? Účet, který potřebujete, aby vám na něj chodila výplata a mohli jste platit nájem. Jenže exekutor účet okamžitě obstaví. Tudíž i o tu devítku, co vám pošle zaměstnavatel na účet, který – ano tušíte správně – je zablokovaný exekutorem, musíte každý měsíc požádat exekutora, aby odblokoval prostředky, na které máte právo.


Můžete systémem hledat šedou cestu. Jako najít rodinného příslušníka nebo kamaráda a výplatu si nechat posílat na jeho účet. A doufat, že taky nebude mít exekuci a prachy vám dá.


Jakou motivaci má dlužník ke splácení? Řeknu vám to – je to něco mezi nulou a chutí se oběsit.


"Já si do toho ještě stihla pořídit dítě s pitomcem. O pět let později tak dlužíte už mnohem více, nemáte ani vlastní účet, máte mimino a chlapa k ničemu.


Já nejsem prototyp flákače a chtěla jsem najít způsob, jak se toho někdy zbavit a třeba mít i šanci žít jako normální člověk. Ale jak?


Co může dělat pětadvacetiletá ženská s dítětem? Trh práce k matkám není zrovna přívětivý ani v roce 2019, natož v době od roku 2005 a dál. Člověk dělá, co může a musím říct, že nemít kolem sebe hrstku lidí, kteří mě drželi nad vodou, zejména psychicky a nemálokrát i finančně, nebyla bych tu.“


Hrdinka našeho příběhu šedou cestou nešla. Pracovala na tom, aby měla větší příjem. Šlo to blbě a pomalu, ale chtěla se svého cejchu zbavit. Pro ostatní je navíc takový člověk nedůvěryhodný. Cítila se na úrovni bezdomovce. V zaměstnání se na ní koukali skrz prsty.


„Při pohovoru byli nadšení. Týden po nástupu jsem šla na kobereček, kde se šéf ptal, jestli mám čistý trestní rejstřík či neberu drogy. Moje problémy byly podezřelé. Do týdne se tam se mnou nebavila jediná kolegyně a vždycky, když jsem vstoupila do místnosti, všichni ztichli.“

"Znali mě? Ne. Soudili mě? Ano."


„Bylo mi to líto. Cítila jsem se neskutečně potupená a nevěřila si. Copak někdo jako já mohl obstát vedle takových lidí?“


Při další práci už měla strach a sebevědomí na nule. Měla to říkat na pohovoru? Nebo podepsat smlouvu a čekat? Věděla, že nemá povinnost to někomu vysvětlovat.


Člověku je 35 a konečně také vidí světlo na konci tunelu. Přestala si dělat hlavu s tím, že pokud vás někdo soudí podle toho, že máte křivý uši, rovný nohy, exekuce, nemanželský dítě, nebo zelený auto, že ten smutný případ nejste vy sám, ale ten rychlý soudce na druhé straně.


„Mému synovi bude příští rok 15 a v pražské MHD smí dosud jezdit zdarma, pokud se prokáže průkazkou. Když loni přišel domů ze školní exkurze s pokutou, protože si průkazku nechal doma, pekelně jsem mu vynadala, protože nedopustím, aby měl pocit, že jezdit na černo je v pořádku. Pokutu 50 Kč jsem mu srazila z kapesného. Věřím, že už se mu to nestane a pochopil, proč si na takové věci prostě MUSÍ dávat pozor.“


A to je z mého pohledu ten rozhodující přístup.


Dokud dítě žije pod mou střechou a není samostatně a plnohodnotně výdělečně činné, jsem já, jako rodič zodpovědný za to, zda moje dítě vrací včas knihy do knihovny, nejezdí bez jízdenky či dokladu nebo se nechová jinak nezodpovědně. A pokud svou rodičovskou práci odvedu dobře, je málo pravděpodobné, že dítě bude dělat dluhy „naschvál“. A i kdyby to na krásno v rámci nějakého pubertálního bojkotu dělalo, zaplatím pokutu ještě ve chvíli, kdy se jedná o pár stovek a nenechám to zajít tak daleko.


A pokud to rodič dopustí, odpovědnost má nést on a nikoli dítě, které by úderem plnoletosti dlužilo desítky až stovky tisíc.


Exekuce dětí nejsou v pořádku!


Dítě je sice schopné vyhodnotit, že jezdit na černo je špatné, ale v konečném důsledku, pokud nemá adekvátní zázemí rodičů, správnou výchovu, příklady a finance to změnit, je mu takové vědomí k prdu.


A já se těším na dobu, kdy stát znemožní byznys s chudobou a zavede do škol povinné vzdělávání v oblasti finanční gramotnosti. Aby bylo co nejméně dětí, které se narodí do poměrů, kde žít na dluh je normální.


Aby co nejméně dětí vstupovalo do svého dospělého života s tak strašným handicapem plynoucí z nezodpovědné výchovy svých rodičů.


Aby se i všem těm číšníkům, servírkám, pokladním, uklízečkám, asistentkám, sekuriťákům a jiným nízkopříjmovým oborům vyplatilo pracovat, a aby za svou práci byli schopni žít jako důstojní lidé.


Protože chodit do práce s tím, že nemáte pomalu ani na nájem garsonky a na jídlo vám zbývá tisícovka měsíčně, není spokojený život, který by stál za to. Pamatujte, že takoví lidé, jako naše hrdinka, vám možná denně servírují jídlo ve vaší oblíbené vegetariánské restauraci nebo myjí záchody ve firmě. Tohle je reálný svět a lidi v něm.


Asi všichni cítíme, že exekuční systém je špatně. Nikdo nechce obhajovat, že neplnoletí mohou krást či využívat placených služeb zadarmo. Nikdo nechce obhajovat dospěláka, co se nezodpovědně předluží. Zároveň z dluhu pár korun dělat tisícové položky je rovněž nesmysl. Stát by měl ale chránit ty, kdo se bránit neumí.


Pokud hrdinku mého příběhu litujete, asi je to normální lidská reakce účasti. Lítost je však to první, co v podobných lidech budí vztek. Ne na vás. Je to vztek na rodiče a na sebe. Ten pocit marnosti člověka zžírá zevnitř. Málokdo ví, co to je bojovat o přežití. Málokdo ví, jak je psychicky vyčerpávájící budovat svůj život z mínusu, starat se u toho o dítě, zkoušet žít "normálně", pokoušet se budovat kariéru.


Říká se, že každá zkušenost je cenná. Ona však zkušenost, která vám zničí život nebo ho zásadně na dlouho ztíží, úplně takovou funkci nemá. Můžete hrdinku mého příběhu také odsoudit – ve zrychleném řízení. Za její vinu po ní hodit kamenem. Plivnout si, že neměla štěstí na rodiče a vybrala si špatného životního partnera. Na tyhle pocity je zvyklá. Sama se jimi trápila první třetinu svého života. Rodiče si holt nikdo nevybírá.


Jak učíte své děti hospodařit? Jak jim ukazujete, jak se to má dělat co nejlépe? Řešíte s nimi třebas své rodinné finance. Zasvěcujete je do chodu vaší domácnosti?