• Lucie

Krize, markeťáci a sračky

Občas mám nějakou krizi víry ve vlastní schopnosti. Zejména když jsem v časovém presu, unavená a nic nestíhám tak jak bych potřebovala, natož tak jak bych chtěla. Celá tahle krizová šaškárna se mi zajídá a upřímně mě serou všichni ti #rádobypozitivněnaladěnímusímesipomáhatlidi, kteří zaplavili všechny sociální sítě další várkou mrzkého obsahu bez ladu a skladu - hlavně něco naškrábat, být vidět a usmívat se u toho. A navzájem se v diskuzích pozitivně podporovat a honit si tričko, jak to všechno zvládáme a svět je krásný a zalitý sluncem. Nějak v tom neumím fungovat a neumím v tom myslet. Slovy klasika zdá se mi tento způsob léta poněkud nešťastný. Připadám si jako nějaký ufon, který zjevně trpí poruchou vnímání. Protože když se bavím s lidmi a tvrdím, že svět se zbláznil a krizi jsme si udělali my a ne nějaký virus, bojím se, že kdyby mohli, upálí mě za kacířství na hranici jak středověkou čarodějnici. Čím dál více považuji člověka za troublemakera z ryzí člověčí podstaty bytí. Člověk nedokáže žít v klidu a lidstvo i jednotlivec prostě jedou v módu potřebují drama. My potřebujeme pořád něco řešit a neumíme se těšit z maličkostí. Neumíme být sami se sebou. Neumíme žít v přítomném okamžiku. Buď jsme zapikaní ve sračkách minulosti nebo se ženeme za vizí lepších zítřků a ne a ne se zastavit a užít si, že jsme tady a teď. Doháníme věci ad absurdum. A podobně absurdní mi přišla diskuze dvou babek v našem baráku, co jsem u výtahu vyslechla: Babka 1: Umřel pan Dočekal, ten ze trojky. Babka 2: Tak on měl taky ten virus? Chudák. Babka 1: Ne, měl rakovinu tlustého střeva. Nebo páreček v tramvaji, který komentoval sanitku stojící před domem venku: “Asi jedou pro někoho s koronou.” Taková hluboká úvaha. Jakoby najednou nebylo nic než covid. Nehodlám covid rizika nijak bagatelizovat, ale pořád se nemůžu zbavit dojmu, že je tu všude mnoho povyku pro nic. Je to nová nemoc a je super, že jsme dokázali přijmout opatření proti šíření. Stále si pokládám otázku, proč jsme nad zdravím svým, zaměstnanců i kolegů nepřemýšleli i dřív takto ohleduplně? Virozy a chřipky každý rok zabijí tisíce lidí. Pro někoho to znamená rýmičku a teplůtku na dva dny a pro někoho ta samá nemoc znamená horečky, průjmy, nemocnici a kapačky a mnohdy i smrt. “Dva sick daye na rok a jestli budeš nemocnej, tak počítej s tím, že se dostaneš na ten seznam zaměstnanců, kteří “moc marodí” a nejsou firmě k užitku.”


Takže toto chování donutilo nejednoho zaměstnance k chození s rýmičkou a teplůtkou do práce. Nikomu to do té doby nepřišlo divný, nikdo nešil roušky, nikdo nepořádal školení na mytí rukou a home office byl pro firmy sprostým slovem. Prostě budeš sedět v kanclu a nazdar. Za to teď, když k tomu všemu máme doma partnery, děti, a náš domov je spíš "harant office" (jsem někde ukradla buzzword), firmy s HO nemají jediný problém, ale očekávají, že v tom za daných okolností pojedou všichni standardní fulltime. A kdyby ne, tak si nemyslete, máme sledovací SW, který nám ukáže, jak moc jste u toho kompu opravdu seděli. Nemohu se zbavit takového toho “what the fuck” momentu. Svět se ale nezastavil a funguje dál. Dál se v tom světě válčí - jenom média o tom nepíšou. Není to dost sexy a neprodalo by to dost reklamy. Dál v tom světě umírají děti na podvýživu, nemoci - ale hladomor v Africe byl sexy naposledy možná před deseti lety a to se nás vlastně zas tak netýkalo, takže není potřeba nic šít ani projevovat solidaritu. Dál se v tom světě šíří AIDS, ale to jsme taky všichni safety, to se nás netýká. Protože AIDS nikoho nebere - “přece nejsem žádná promiskuitní buzna” pomyslí si drtivá většina lidí, ačkoliv mimo sexu se svou oficiální partnerkou či partnerem nemá problém ojet kolegyni z kanclu na firemním večírku nebo toho prima kamaráda Adama, co je narozdíl od manžela milý a pozorný a říká ty hezké věci, na který se Pepa už nevzmůže. Schválně si vyguglete statistiku, kolik lidí v ČR používá kondomy ve vztahu k míře promiskuity čechů. No pravda, asi je pravděpodobnější, že čech chytne spíš kapavku, chlamydie nebo “starý dobrý filcky”, ale stejně… Koho to dnes zajímá? Nikoho. Dál jíme jako prasata, protože rakovina tlustého střeva, cukrovka a obezita jsou takové plíživé, nenápadné spolubydlící a přece - na něco se umřít musí a stejně - musíme tam všichni. No stress a šup do sebe nedělní bůček se zelím a se šesti. A když to zrovna není nezdravá strava. Vyženeme to do extrému nezdravou zdravou stravou, protože je moderní být přinejmenším vegan. Protože přece drama musí být. Opoturnismus je sexy. Za každou cenu. Třídit odpad neumíme, neustále kupujeme tuny zbytečností, bez kterých se samozřejmě neobejdeme. Za tři týdny celosvětového domácího vězení sice úzkostlivě sledujeme, jak jde světová ekonomika vlivem špatných rozhodnutí snad každé vlády na světě do hajzlu, ale v tu samou chvíli obdivně sledujeme, jak je to skvělé, jak je ta naše Matička Země šikovná. Jak se za měsíc dokáže oklepat z ekologických hrůz, které na ni lidstvo po staletí páchá a najednou jsme všichni strašně eko a píšeme slohovky o tom, jak si přejeme, aby to tak zůstalo i po krizi. Jako vážně? Ale frustraci z vyloučení ze sociálního života (čti: jsou zavřený hospody) si samozřejmě vybíjíme nakupováním online, protože teď jsou všude slevy. Taaaaaaak určitěěěěěě. A teď tu o Karkulce. Ukazujeme, jak jsme všichni home office friendly a žijeme si covid marketing. Kdo na profilovce nemá rouško přes celý čumák nebo na profilu firmy nesdílí aktuální covid dění a la máme covid firemní kulturu, nemůže být “IN”. Domnělý zájem o druhé raketově stoupl, protože to je přece konečně ta správná živná půda pro zaručeně pozitivní podporu brandu. Kdejaká agenturní dvacetiletá pipi nabrífovala firmy, že teď je ten správný čas dávat pěkné fotky na firemní instáč a hlavně nezapomeň na #musimesipomáhat. A já bych taky měla psát. Nevím o čem. Tak jsem klesla do covid žumpy a taky píšu o té jakože krizi. O té krizi, co si vyrobili média a markeťáci, protože maj o čem psát, aniž by museli namáhat mozky. Pokud jste dočetli až na konec mého komentáře a ještě stále nejste pobouřeni a znechuceni, protože mám vlastní názor a používám vulgární výrazy, dám vám radu pro váš obsah. Vyserte se na celej covid a tvořte obsah přesně tak, jak byste to dělali, kdyby žádnej covid a domácí vězení nebylo. Možná to budete mít chvíli mezi těma sračkama těžší, ale až toto pomine, pořád tu zůstanete vy a to co děláte. Protože ti covidem zjančení lidé po krizi zase nebudou vědět o čem a prostě zapadnou do tratoliště dějin. Už aby to bylo.

Máte něco na srdci?

Můžete mi poslat email:

lucie.zitt@email.cz

Lucie Zitterbartová

IČ: 74515241

Nebo mne jednoduše najdete na všemožných sociálních sítích.

  • Facebook - Black Circle
  • Twitter

© 2019 by Lucie Zitterbartová. Česká Republika/Praha. Proudly created with Wix.com