• Lucie

Kouč, mentor, depka a pilulky

V USA je moderní mít cvokaře. V USA je to tak moderní, že lidi tam ke cvokaři vodí i kočky a čivavy a křečky a rybičky. Kdo nemá cvokaře, není dost “IN”. Nebo nemá rád ani lidi ani zvířátka.


U nás je situace úplně někde jinde. Mít cvokaře, to je nálepka slabosti a nepoužitelnosti. “Nezvládat” není normální a přesto se i u nás začíná dařit různým koučům, mentorům, trenérům i terapeutům.


Asi jak roste tlak na výkon a výdrž každého z nás, roste i potřeba se s tím vším nějak poprat. A že sdílená starost je poloviční, to asi nikdy platit nepřestalo. Řekla bych, že právě TO vede lidi do kanceláří “poradců pro život” a nezdráhám se tvrdit, že mnoho z těchto lidí by rozhodně mělo jít dál a využít i terapii nebo dokonce psychiatrickou péči. A to myslím smrtelně vážně bez jakékoliv nadsázky.


V době, kdy se pro mnoho z nás práce stala koníčkem a koníček je prací, není se čemu divit, že spousta lidí je přepracovaných. Syndrom vyhoření se vkrádá do našich životů podobně nepozorovaně jako třeba cukrovka. Navíc jsme tlačeni k dokonalosti. Zdravě jíst, zdravě spát, podávat výkon v práci a k tomu být skvělý partner a rodič. Být pozitivní je novou mantrou celospolečenského života. Neúspěch se trestá a úspěch se neodpouští.


V každém oboru jsou lidé, co jsou profíci a potom ti druzí. A v každém oboru jsou mezi těmi profíky lidé, kteří byli původně něčím jiným. Takže v zásadě nemám problém s tím, když se z programátora stane skvělý truhlář, korporátní manažerka se dá na pečení krásných dortů a vybuduje firmu nebo se z ekonoma stane bytový designer.


Jsem si jistá, že s dostatečným nasazením, zápalem a empatií se mnoho z nás může stát i kouči, lektory a mentory. Ale jsem si také jistá, že bez patřičného vzdělání a následných roků praxe v oboru pod vedením jiných zkušených profíků, se nikdo z nás nestane přes noc lékařem, právníkem, psychiatrem nebo třeba veterinářem, chemikem či vědcem. A přesto, jak jsem díky průzkumu zjistila, mnoho koučů, mentorů a lektorů nabylo dojmu, že může léčit.


Léčení duše. Dá se duše léčit? Mnoho z nás laiků si psychicky nemocného pacienta vlastně neumí představit, dokud nemá s nějakou psychickou nemocí zkušenosti na vlastní kůži. A je fuk jestli přímo na sobě nebo v rodině. Psychické nemoci mají jasnou klasifikaci a v běžném životě psychicky nemocného člověka jako laik ani nemusíte poznat. Může se jednat o jednorázovou záležitost, kdy třeba pod vlivem nějakého silně traumatizujícího zážitku sáhnete po práškách, alkoholu nebo prostě jenom trpíte úzkostnými stavy. Ale jedná se i léčbu závislostí, anorexii a bulimii, schizofrenii, panické ataky, hraniční poruchy osobnosti a mnoho dalšího.


Hodně těchto nemocí se obejde bez jakékoliv medikace a pacientům pomáhá jednorázová i dlouhodobá psychoterapeutická pomoc, která hledá příčiny těchto stavů. Mnoho pacientů se však neobejde bez léků, které pacienta “zastabilizují” a mají být podporou pro další terapii a léčbu. U některých pacientů se léčba neobejde bez trvalé medikace.


No a to si tak dělám rešerši pro klientku, které píšu text na web. Klientka se věnuje právě koučinku. A koukám jako bacil do lékárny. Prošla jsem asi padesátku webů a napočítala jsem přes desítku koučů a všemožných “poradců pro život”, kteří na svých webech deklarují, že pomáhají pacientům s psychickými nemocemi. Fiktivně jsem několik těchto “koučů” oslovila a nestačila se divit.


Těmto koučům jsem napsala:

Můj terapeut tvrdí, že jsem maniodepresivní. Pokusila jsem se o sebevraždu. Nutí mě brát nějaké prášky, ale ty brát nechci. Můžete mi pomoct se zbavit těch prášků i těch pocitů?


Přišlo mi 8 odpovědí, které v byly v zásadě v duchu:

Samozřejmě vám s tím pomohu. Psychiatři mají smlouvy s pojišťovnami a jsou přetížení. Proto je pro ně lehčím řešením nadopovat vás práškama. Prášky ale nepotřebujete. Dokážu vám pomoct i bez nich.


Následovala výzva k objednání se na termín sezení s koučem. Nikdo z nich neměl potřebu zjišťovat o mém stavu něco víc. Abych byla fér, ani jeden z těchto koučů nebyl nijak akreditovaný. Jejich jedinou kvalifikací bylo cosi ve smyslu “školy života” a v jednom případě se dokonce jedná o člověka, který se nijak netají tím, že sám trpí maniodepresivní poruchou a že sám sebe vyléčil. S ohledem na fakt, že mám v rodině vážně psychicky nemocného člena rodiny, tento přístup mne dost vyděsil. A začala jsem pátrat trochu víc.


Kouč, mentor, lektor, terapeut, psychiatr - je v tom rozdíl?


Bylo by asi dobré si nejdříve srovnat názvosloví. A tak jsem gůglila za vás a připravila srovnání všech těchto profesí.


Mentor

Mentoring je účinný způsob předávání zkušeností a rozvoje nejen odborných, ale i měkkých dovedností včetně manažerských. (Zdroj)


Mentor může být každý, kdo má zájem předávat své zkušenosti a dovednosti a chce umožnit menteemu nahlédnout na vlastní profesní rozvoj z nového úhlu pohledu.


Mentorem se může stát každý, kdo je profesionálem v nějakém oboru a své zkušenosti postoupí méně zkušeným lidem ve svém oboru. Mentor tedy lidem pomáhá v jejich profesním a odborném růstu. Proto jsou mentoři jsou zpravidla manažeři, seniorní specialisté, lektoři či profesionálové komerčních i neziskových sektorů.


V konečném důsledku moc nevidím rozdíl mezi “lektorem” a “mentorem”. Obě tyto profese předávají informace a zkušenosti druhým lidem nějakou jasně strukturovanou metodou či metodickým přístupem.


Dle mého osobního subjektivního vnímání je zde největší volnost a dobrý mentor může být i jakýkoliv váš kolega, který je zkušený v tom, co dělá a předává vám své zkušenosti. Může pro vás připravit zcela jistě kvalitní trénink, díky kterému se vaše profesní a oborové znalosti a zkušenosti dostanou na novou úroveň. Vnímám tak, že interní firemní vzdělávací programy jsou postaveny právě na principu mentoringu a tréninku.


Profesionálové v oblasti mentoringu se sdružují v různých organizacích - např. v oficiální asociaci.


Kouč

I koučové mají svou oficiální organizaci, která sdružuje profesionály ve svém oboru a zavazuje je mmj. také etickým kodexem.


Kouč je odborník na uvolňování lidského potenciálu. Úkolem kouče by mělo být hledání způsobu, jak překonat vnitřní překážky, které koučovanému brání na cestě k vytyčenému cíli. Kouč je anglické slovo a možná nám pomůže jeho české synonymum - trenér. (Zdroj)


Mentoring i koučink mají spojovací prvek. Oba přístupy vycházejí z přítomnosti - tedy a vedou do budoucnosti. Tedy připravují klienta na novou budoucnost.


Další dva přístupy se od mentoringu a koučinku zásadně odlišují. Vycházejí z přítomnosti, ale vrací se s klientem do minulosti. Učí klienta vyrovnat se s minulostí.


Psychologie


Psychologem se stává absolvent studia filozofické fakulty. V případě postgraduálně vykonané atestace se absolvent stává klinickým psychologem. Psycholog absolvuje náročné studium související s neurovědami, učí se o chemických i biologických procesech v mozku a absolvuje studium postupů pro psychoterapii. Psycholog léčí slovem a pomáhá svým klientům pochopit, jak minulost ovlivňuje jejich chování v přítomnosti. I díky náročnému studiu může psycholog diagnostikovat duševní nemoc a doporučit svého klienta k psychiatrovi.


Psychiatrie

Psychiatr je absolvent lékařské fakulty s atestací v psychiatrii. Psychiatr vyšetřuje pacienta medicínsky a zkoumá chemické a biologické procesy (zejména) v mozku pacienta. Zkoumá, jak moc jsou u pacienta tyto biochemické procesy narušeny a dle míry poškození určuje pacientovi medikaci. Psychiatr tedy předepisuje léky.


Aby se to dobře chápalo, vymyslela jsem si pro vás příklad pana Nováka:

Pan Novák se chce posunout v práci. Potřebuje zvládnout náročnou certifikaci a musí si osvojit velice rychle set nových znalostí a dovedností. Pan Novák osloví jiného kolegu v oboru, aby certifikaci zvládl. Pan Novák si právě najal MENTORA.


Panu Novákovi však učení vůbec nejde a zjišťuje, že je nesoustředěný a špatně hospodaří s časem. Také převzal zodpovědnost za nový projekt, ale jeho tým nefunguje optimálně. Pan Novák přemýšlí, jak situaci vyřešit. Najímá si KOUČE, který mu pomáhá zvolit vhodnou strategii leadershipu, kterou aplikuje na svůj tým a díky koučovi si osvojí nové přístupy k timemanagementu a delagaci úkolů. Při koučinku však odhalí, že pan Novák přesto špatně spí. Neustále se hádá s manželkou a řeší závažné vztahové problémy. Často se cítí unavený a trpí nechutenstvím. Kouč svému klientovi doporučí psychologa a terapii.


Pan Novák navštěvuje PSYCHOLOGA. Při terapii přijdou na to, že pan Novák trpí depresí a nespavost a poruchy příjmu potravy jsou jedny ze symptomů deprese. Díky terapii pan Novák pochopí, že za špatnými vztahy s manželkou stojí jeho komplikovaný vztah s despotickým otcem. Pan Novák přijal za své škodlivé vzorce chování a emoční návyky, které nyní přenáší do svého stávajícího života. Díky terapii se pan Novák naučí tyto vzorce chápat a může s nimi pracovat.


Naštěstí pan Novák dobře spolupracuje, řídí se radami svého psychoterapeuta a proto není potřeba, aby byl medikován. Psycholog tedy svého klienta neodesílá k psychiatrovi. Kdyby se však stav pana Nováka zhoršoval a on byl třeba agresivní ke svému okolí nebo svou roli sehrála třeba závislost na alkoholu, psycholog by zvážil psychiatrické vyšetření a nasazení medikace dle doporučení psychiatra. Další terapie by mohla probíhat ambulantně.


Bohužel běžná praxe je mému příkladu na míle vzdálená. Lidé si raději nechají od praktického lékaře napsat prášky na spaní či uklidnění a neřeší příčinu svých obtíží. Pokud tedy někdo tvrdí, že umí léčit psychické nemoci, je to stejné, jako kdybych se já teď rozhodla, že vám půjdu léčit rakovinu. Nebo že si sama sobě vyoperuju žlučník. Asi těžko. A stejně tak nevěřím tomu, že si člověk sám sobě vyléčí bipolární poruchu.

Poznámka:

Příčina vzniku BP zatím není známa. Předpokládá se, že na vznik poruchy působí genetické vlivy, neurotransmiterové abnormality (noradrenalin, dopamin, serotonin), buněčná degradace, rozladění biologických rytmů, stres a další. Významným vlivem je také dědičnost. Pacientovi příbuzní prvního stupně trpí poruchami nálad více než osoby bez pozitivní rodinné anamnézy. (Zdroj)

Mám ve svém blízkém okolí člověka, který trpí závažnou psychickou nemocí - schizofrenik a sociopat. Na první pohled se jeví jako každý normální člověk. Bez patřičné medikace by dotyčná osoba buď spáchala sebevraždu nebo by ublížila někomu jinému. Medikace pomáhá pacientovi dorovnat hladinu chybějících např. neurotransmiterů, což jsou látky v mozku, které ovlivňují naše psychické zdraví. Pokud je takový člověk s takovou biochemickou poruchou v mozku vystaven dlouhodobému nebo extrémnímu stresu, spustí se u něj nemoc. Takže aby byl proces léčby úspěšný, musí se chemicky - tedy pomocí léků - docílit správné nebo alespoň stabilní hladiny látek v mozku a díky správné psychoterapii pacientovi pomoci pochopit, proč se cítí, tak jak se cítí a díky tomuto pochopení docílit stavu, kdy se pacient nebude trápit. Uvědomuji si však, že nejsem odborník a mé vysvětlení je laické.


Dle všech dostupných zkušeností a informací, které jsem posbírala, však docházím k závěru, že bez mentora či kouče se v životě můžete obejít. Protože vše, co vás naučí, se dřív nebo později naučíte sami. Úlohu těchto lidí vnímám jako akcelerátor. Díky nim ke svému cíli dojdu rychleji a ta cesta nebude tak trnitá.


Je to jako s fotbalem. Můžu mít talent od Boha. Ale pokud budu čutat s balónem jednou za měsíc doma na zahradě, Messi ze mne asi nebude. Ale pokud se přidám do týmu, najdu si trenéra, a dám tomu vše, výsledek se dostaví a můj progres bude vidět a půjde to rychle.


Pokud si ale zlomím nohu, nemohu v tréninku pokračovat. Ta zlomená noha mne bude brzdit. A s tou mi trenér nepomůže. Pošle mě k jinému expertovi - k lékaři - abych se co nejrychleji zotavila a dostala zase do výkonnostní formy a střílela gól za gólem.


Mentora i kouče může de facto dělat kdokoliv. Jedná se o volnou živnost.


Mentoři se rekrutují z řad odborných konzultantů ve firmách. Jejich množství přirozeně reguluje trh a jejich cenu míra odbornosti. Čím více úzkoprofilový obor, kterému se konzultant věnuje, tím méně jich je, tím známější ve svém oboru jsou a tím vyšší je jejich cena.


U koučů je situace odlišná. Míru jejich odbornosti nelze kvantifikovat. Jejich počet každým rokem exponenciálně roste. Nedá se sázet ani na pověstné “čím dražší, tím lepší”. Hodně záleží na vzájemných sympatiích mezi koučem a koučovaným a na schopnosti kouče se “prodat” a získat dobré reference.


Znám však mnoho koučů, kteří svým klientům pomohli i terapeuticky a dosáhli skvělých výsledků. A zároveň mám ve svém okolí lidi, u kterých vidím i ten pozitivní terapeutický dopad. Přesto si myslím, že jsou to spíše výjimky potvrzující pravidlo. Průzkumy k této domněnce jsem však nenašla.


Kde by tedy měla být ta hranice? Nabízí se, že bychom to měli nechat na klientech. Ale existuje mnoho duševních nemocí, které se zejména v počátečním stádiu jenom těžko rozeznají a klient má tendenci lhát sám sobě. Jsem toho názoru, že klienti mají tendenci lhát i psychologovi, který by však měl mít metody a postupy, jak toto odhalit. A protože odpovědi na tyto otázky neznám, zeptala jsem se odborníků, kteří se psychologii, terapii a koučinku věnují. Požádala jsem je o jejich pohled na věc a zeptala se za vás.

Na mé otázky odpovídali tito odborníci:

MUDr. Ladislav Polách


Ing. Mgr. Radka Loja


Mgr. Michal Hummel


Zuzana Steigerwaldová

Jak vy sami vnímáte rozdíl mezi psychoterapií a koučinkem?


Zuzana Steigerwaldová:

Jasná hranice mezi koučováním a terapií není. Koučink dokonce z humanistické psychologie vychází. Dá se ale říci, že hlavním rozdílem je, že při koučování se neohlížíme zpět do minulosti a upíráme svůj zájem do konkrétního budoucího času.


Utváříme si konkrétní cíl. Při koučovacích sezeních ho promýšlíme z mnoha pohledů, reálných situací a pomocí strukturovaných otázek nastavujeme cestu, jak k němu dojít. V průběhu povídání a přemýšlení se nám ukazují doposud skryté možnosti. Rozvíjíme tak svůj potenciál a poznáváme více sami sebe. Někdy i zjistíme, že to, co jsme dlouho chtěli, už vůbec nechceme. Nebo, že se nám sny a touhy jevily jinak, než by byly ve skutečnosti. I to je výhra.


Při terapii se často vracíme do minulosti a hledáme souvislosti s tím, jak se nám daří v přítomnosti. Terapie je pozvolnější a hlubinnější. Je hlavně o našem prožívání, ne o výkonu a výsledku. Jde více do hloubky naší duše. Terapie léčí.


Velmi ráda oba směry prolínám, samozřejmě vždy podle potřeb klienta. Někdy je důležité ohlédnout se zpět a někdy zase hledět vpřed. Vždy s ohledem na přítomnost, protože ta je nejdůležitější.


Radka Loja:

Psychoterapii vnímám spíše jako dlouhodobou, rozvojovou záležitost, jdu s klientem hodně do hloubky - do dětství, k rodičům, vše spojujeme se současnými situacemi a hledáme jiná řešení, jiné způsoby chování, myšlení.


Koučink je na kratší dobu a jeho cílem je spíše získat nějakou konkrétní dovednost, např. naučit se relaxovat, zvládat určité situace, dosáhnout nějakého konkrétního výsledku.


Psychoterapie i koučink se však mohou prolínat.


Michal Hummel:

Pro mě jsou to dvě různé techniky pro práci s druhými lidmi, které mají odlišná pravidla, principy a postupy.


Ladislav Polách:

Hlavní rozdíl je asi v tématech, se kterými lidé přichází, a také ve způsobu, jakým je řeší.


Psychoterapie většinou nevyžaduje nějakou pevně danou strukturu, dává klientovi volné pole působnosti, podporuje jej, aby mluvil o tom, co je v tu chvíli pro něj důležité, umožňuje vyzrávání osobnosti i skrze vztah s terapeutem. Psychoterapeut je tedy podporující, dávající pokud možno autentickou zpětnou vazbu, prohlubující uvědomění klienta v určitých tématech.


Do koučinku spíše vstupují klienti, kteří už ví,co chtějí, je tam jasněji daná struktura - zakázka, cíl, časový rámec. Kouč více intervenuje, více vstupuje do procesu, a to aniž by potřeboval navazovat s klientem hlubší vztah.


Také vnímám rozdíl v osobě terapeuta a kouče. Terapeut většinou prochází několikaletým sebezkušenostním výcvikem, který mu pomůže porozumět vlastním procesům. To je potřeba k tomu, aby si jich byl vědom a nedopustil, aby zasahovaly do jeho práce s klientem. Kouč prochází též tréninkem, otázkou je, nakolik je zaměřen na sebezkušenost a nakolik na “vnější” koučovací dovednosti a techniky.


Myslíte si, že by koučink měl podléhat nějaké formě supervize podobně jako to je u psychoterapeutů?


Zuzana Steigerwaldová:

Vzhledem k tomu, že si každý člověk může říkat kouč a tím také často tuto profesi (a hlavně klienty) může ohrožovat, bylo by to vhodné. Důležité také je, že každý člověk (klient) by měl důvěřovat svému úsudku, tedy komu se rozhodne otevřít. Není vždy jistotou, že ten, kdo má diplom a je pod důvěryhodnou organizací, je ten správný.


Radka Loja:

Myslím, že koučové by měli mít možnost supervize a pokud cítí, že ji potřebují, tak si ji okamžitě vzít. Psychoterapeuti nemají povinnou supervizi.


Michal Hummel:

Ano, domnívám se, že měl.


Ladislav Polách:

Zcela určitě ano.


Jaký názor máte na fakt, že mnoho koučů aktivně nabízí terapii jako jednu ze svých služeb, ačkoliv nemají příslušný psychoterapeutický výcvik?


Zuzana Steigerwaldová:

Vzhledem k tomu, že jsem nejprve byla kouč (certifikovaný) a až posléze studovala psychoterapii a současně absolvovala psychoterapeutický výcvik, mohu jasně říci, že výcvik v oblasti péče o duševní zdraví je tím nejdůležitějším. Psychoterapeutické vzdělání má oprávněně přísná kritéria a trvá mnoho let a mělo by to tak být i u koučování.


Radka Loja:

Lidi jsou holt takoví. Je důležité, aby veřejnost byla co nejvíce informovaná.


Michal Hummel:

Nabízet aktivně něco, k čemu nemám adekvátní vzdělání, je pro mě známkou překračování kompetencí a nezodpovědnosti ve vztahu ke klientovi.

Ladislav Polách:

Otázkou je, co myslíme pod pojmem terapie. Pokud by šlo o terapii vyloženě psychiatrických diagnóz nebo i práce s traumaty, pak je vždy riziko, že se proces nezkušenému kouči vymkne z rukou a může dojít k uvolnění traumatizujících vzpomínek, které nebude umět kouč ošetřit.


Samotný fakt, že si kouč prošel jistými psychickými potížemi ještě neznamená, že dokáže s podobnými potížemi pomoci i svému klientovi - naopak je zde riziko, že proces klienta bude vnímat pouze optikou svého procesu a bude mu ne/vědomě podsouvat svá řešení.


V ČR jsou služby psychologů hrazeny klientem. Myslíte si, že by tyto služby měly být hrazeny pojišťovnou? Zkuste vysvětlit proč ANO/NE.


Zuzana Steigerwaldová:

Služby psychologů i psychoterapeutů jsou hrazeny klientem i pojišťovnou. Problém je, že psychoterapeutů, kteří splňují kritéria státu a tedy i pojišťoven je velmi málo, proto musí přistoupit na platbu od klientů.


Myslím si, že pečovat o svou duši bychom měli stejně jako o tělesné zdraví. Věřím, že společnost k tomu dospěje a navštěvovat psychoterapeuta nebude ostudou jako dnes, ale samozřejmostí. Zasloužili bychom si to všichni za odměnu, ne za trest.


Radka Loja:

Někteří psychologové mají smlouvy s pojišťovnami. Čekací doba na psychoterapii hrazenou pojišťovnou je dlouhá, ale je možné se tam dostat. Navíc existují různé linky důvěry, krizová centra atd.


Michal Hummel:

Služby psychologů v ČR jsou hrazeny jak pojišťovnou, tak za přímou úhradu klientem. Klient tak má možnost rozhodnout se, jaký způsob úhrady a jakého odborníka si vybere, se všemi výhodami i omezeními, které z tohoto rozhodnutí plynou.


Ladislav Polách:

I služby psychologů jsou hrazeny pojišťovnami, avšak pojišťovny se obecně brání uzavíráním dalších smluv, takže tímto udržují ten stav, kdy klient trpícími úzkostmi raději sáhne po antidepresivech předepsaných praktickým lékařem nebo psychiatrem, než aby čekal půl roku na to, než se uvolní místo na psychoterapii.


Myslíte si, že byste u klienta dokázal/a poznat, že trpí nějakou psychickou nemocí? Pokud byste získal/a podezření, že klient potřebuje terapii nebo dokonce je vážně nemocný, jak byste postupoval/a? Je správná má premisa, že duševně nemocný klient často svou nemoc bagatelizuje, podceňuje nebo dokonce záměrně zastírá (např. ze studu) a díky speciálnímu psychoterapeutickému výcviku toto dokážete odhalit a klientovi odborně pomoci?


Zuzana Steigerwaldová:

Přesto, že nejsem diagnostik, tak jako psycholog nebo psychiatr, myslím, že pokud bych měla pochybnost, určitě bych doporučila klienta k odbornému lékaři, samozřejmě velmi citlivě. Netroufnu si říci, že bych jednoznačně diagnostikovala. Podezření bych ve většině případů rozpoznala.


Myslím, že každý máme své trápení a že nikdo nejsme úplně a vždy zdraví. Záleží na tom, jak moc a jakým způsobem nám naše “NE-MOC” (nemít moc nad sebou samým nebo nad problémy, které nás zatěžují) zasahuje do života. Vzhledem k tomu, že jsem absolvovala daseinsanalytický výcvik, přistupuji ke každému klientovi jako k jedinečnému a neřeším diagnózu. Samozřejmě, že lidé, kteří vyhledají psychoterapeutickou pomoc, většinou nemají nad svými problémy nadhled. Uvědomění, uvolnění, péči a léčbu duše v terapii naleznou.


Radka Loja:

Jak kdo. Záleží na typu osobnosti a duševní nemoci. Někteří klienti přijdou s větou: “Víte, mně vlastně skoro nic není v porovnání s dětmi v Africe …” Někdy je to vážné, jindy ne. Nedovolím si tvrdit, že všechno poznám. Naštěstí jsou tady ty supervize. Vážné případy doporučuji ke kolegům psychiatrům.


Michal Hummel:

Součástí některých duševních nemocí může být aktivní bagatelizace nebo zastírání potíží. U jiných nemocí si někteří nemocní své potíže neuvědomují, nemají na ně náhled. Díky znalostem z oboru psychopatologie by měl být schopen psycholog rozpoznat příznaky základních duševních nemocí a s využitím psychoterapeutických technik pomoci v jejich léčbě.


Ladislav Polách:

Domnívám se, že počet klientů, který má potřebu zastírat své potíže se každoročně snižuje. I tímto směrem je zaměřena iniciativa reformy psychiatrické péče - podpora destigmatizace duševně nemocných. S rozvojem internetu je pro klienty jednodušší si “diagnostikovat” duševní potíže a požádat o pomoc, protože si uvědomí, že jejich potíže jsou relativně časté a trpí jimi více lidí. Výcvik je v tomto ohledu nezbytný.


Myslíte si, že by měl kouč nést zodpovědnost za průběh a zejména dopad svého počínání, tím spíš, pokud jeho působení má terapeutický přesah? Nese psycholog/terapeut zodpovědnost za stav pacienta a duševní zdraví pacienta? Pokud ano, JAK? V jakém rozsahu?


Zuzana Steigerwaldová:

Kouč i terapeut nese zodpovědnost za průběh. Oba neradí. Svým počínáním (naslouchání, rozhovor, otázky) vyzdvihují odpovědnost, jedinečnost, potenciál klienta. Jejich přístup je nehodnotící, nemanipulativní, nevystupují jako autorita a podporují tak klienty v jejich rozhodování.


Přesná míra odpovědnosti neexistuje. Ale hlavní roli zde hraje etický kodex a lidskost terapeuta, míra duševního zdraví pacienta a jeho odpovědnost k sobě samému, jeho vnitřní svoboda v tomto světě. Psycholog i psychoterapeut vždy jedná v zájmu klienta.


Radka Loja:

Pokud vím, tak nese svoji vnitřní odpovědnost - svědomí. Je to těžké, ale psycholog nemůže předvídat, co všechno z vnějšího světa může klienta potkat. Taky se občas stává, že klient nedodržuje dohody, které uzavřel s psychoterapeutem a chová se úplně jinak.


Michal Hummel:

Psycholog by měl k pacientovi přistupovat jako k rovnocennému partnerovi a s respektem. V případě, že pacient není zbaven svéprávnosti, nese si sám zodpovědnost za svůj duševní stav.


Ladislav Polách:

Ta míra odpovědnosti dost závisí na struktuře osobnosti pacienta. Jsou pacienti s ne zcela zralou osobností, u kterých je riziko impulzivního sebepoškozujícího chování. V takovém případě je důležité, aby si toho byl terapeut vědom a aby byl pacientovi nablízku.


V průběhu terapie pak ideálně dochází k tomu, že pacient se učí sebepodpoře, takže není již tolik závislý na intervencích a blízkosti terapeuta, kterého v nejlepším případě už i přestane potřebovat.


Pak jsou samozřejmě krajní situace, kdy má pacient konkrétní sebevražedný plán a terapeut jej neodhalí nebo jej bagatelizuje, což může skončit fatálně. Totéž se týká dalších krajních stavů, jako třeba psychóz apod.


Celkově je však trendem ponechat zodpovědnost na pacientovi a podporovat jej v jejím dalším přebírání.


Mnoho koučů má má se svými klienty vybudovaný velmi dobrý vztah a díky tomu dosahují i prokazatelných terapeutických výsledků a to i bez absolvování náročného výcviku. Jak to vnímáte?


Zuzana Steigerwaldová:

Výsledky jsou čistě subjektivní. Je na každém, co uzná za vhodné, že je pro něj nejlepší. Nutnost je, aby kouč jednal vždy v zájmu klienta. Ne tak, že on si myslí, co je pro druhé dobré.


Radka Loja:

Pokud vím tak v odborné literatuře se píše, že společným, mocným a léčivým prvkem všech psychoterapeutických směrů je právě vztah mezi klientem a terapeutem. S čímž souhlasím.


Michal Hummel:

Na tuto otázku nejsem schopen jednoznačně odpovědět, protože v celém procesu hraje roli řada faktorů, a to jak na straně klienta, tak i kouče a aktuálního kontextu situace.


Ladislav Polách:

Za mě je to v pořádku, ovšem pouze v případě, že tuto skutečnost negeneralizují a nevytváří si na jejím základě přesvědčení, že výcvik není vůbec potřeba.

Z odpovědí odborníků vyvozuji, že je samozřejmě jenom na nás samotných, komu se svěříme do péče. Leč všichni oslovení odborníci se shodují na názoru, že oblast koučinku by měla podléhat nějaké formě supervize.


Podporují tím můj pohled na tento trh. Dělat kouče nemůže každý a právě existence prapodivných šarlatánů devalvuje obor, který já sama považuji za velice náročný. Obor, který pracuje s něčím tak křehkým jako je psychická kondice a psychické zdraví by si jistě zasluhoval, aby bylo různým “podnikavcům” minimálně ztíženo podnikat v tomto finančně jistě lukrativním oboru.


Za stávající situace se lze jen těžko dohadovat, jestli nějaký samozvaný “léčitel duší” nepáchá na svých klientech podobně nekalé praktiky, jako byla třeba kauza AKTIP, kdy léčitelé této pofidérní kliniky tvrdili, že rakovinu je možné vykadit.


Stejnou metrikou pohlížím na kouče, který tvrdí, že si sám sobě i druhým dokáže vyléčit bipolární poruchu nebo se zcela vědomě staví do role člověka, který má schopnosti a kompetence k řešení psychických nemocí a rozhoduje o (ne)medikaci pacientů. Přijde mi to těžce za hranou minimálně etiky a kdyby to záleželo čistě na mně, postavila bych takovou formu “podnikání” mimo zákon.


Takovému člověku bych zcela znemožnila podnikat v oboru, kde zcela jasně jako kouč i jako klient balancujete na hraně propasti, do které se snažíte nespadnout. Následky mohou být vskutku fatální.


Obor koučinku v dnešní době prožívá to samé, co před lety oblast realit, pojišťovnictví a obecně finančního poradenství. Jsem si však jista, že “škola života” ani dvou měsíční kurz od kohokoliv z nikoho neudělá kvalifikovaného kouče.


Patřím do generace, která se stihla narodit ještě za socialismu a učili nás, že si se vším musíme poradit sami. Hlavně moc nevyčnívat a hlavně ať se nikomu nic nedostane “do papírů”. Ta doba je pryč. Nestyďte se za to, že sami na něco nestačíte. Dnešní doba na nás vyvíjí obrovský tlak a je naprosto v pořádku říct si o pomoc. Ale je to velké rozhodnutí. Proto se dobře zamyslete, zda se chcete posouvat vpřed a potom vybírejte mezi kouči, kteří jsou akreditováni, nebo zda se potřebujete s něčím vyrovnat a potom bych se spíše poohlédla po zkušeném psychoterapeutovi.


Lidé, kteří mají “školu života” mohou být jistě zajímavé osobnosti, určitě jsou za nimi silné a inspirující příběhy. A rozhodně není na škodu se takovým příběhem inspirovat. Ale to takového člověka ještě nekvalifikuje k tomu, že může léčit. Hrozí, že vám spíše uškodí.


Děkuji Zuzce Steigerwaldové, Radce Loje, Michalovi Hummelovi a Ladislavovi Poláchovi za jejich příspěvky k tématu.

Další použité zdroje:

0 zobrazení

Máte něco na srdci?

Můžete mi poslat email:

lucie.zitt@email.cz

Lucie Zitterbartová

IČ: 74515241

Nebo mne jednoduše najdete na všemožných sociálních sítích.

  • Facebook - Black Circle
  • Twitter

© 2019 by Lucie Zitterbartová. Česká Republika/Praha. Proudly created with Wix.com