• Lucie

Hoď kamenem, kdo si sám sobě sám jámu kopeš

Aktualizace: 28. úno 2019

Ejčár. Personalistika. Takový divný obor. Jsou tam většinou samý nekompetentní ženský, hodně blond a úplně mimo. Když nic neumíš, staň se ejčárem. A když seš fakt úplně levej, staň se headhunterem. Budeš mít hromadu peněz a moc se nenadřeš. Ejčára může dělat každej debil. Vždyť o co jde. Přečíst pár ZJEVNÝCH věcí v sívíčkách umí i cvičená opice, řekl by si jeden. Ale oni jsou tak debilní, že ani sívíčko neumí rozluštit. Ty pohovory - to je peklo. Kdo jim ty debilní otázky vymýšlí pro bůh? Kdybych já dělal ejčára, vypadalo to úplně jinak.


Tak jo. A teď trochu vážně. Obor personalistiky bohužel zažívá to samé, čím si ve své době prošly i jiné obory. Pamatuji si doslova armády rychlokvašně přeučených a rádoby zaškolených pojišťováků a prapodivných finančních poradců.

Pamatuji si svoji vlastní tetu, která do té doby byla učitelka ve školce a ze dne na den se z ní stala pojišťovačka.

Rodinný známý mých rodičů, původně na ruce neuvěřitelně šikovnej zedník, se stal během čtrnácti dnů expertem na investiční životní pojištění. V obleku asi ze střední a s dírou na ponožce hučel do našich v obýváku, ať si koukaj udělat to pojištění za 500 měsíčně, protože až budou mít 60 roků, budou strášně bohatý. Moc dobře věděl, že naši nemají příjmy na to, aby dávali litr měsíčně na pojištění a tak pronesl tu památnou větu - hlavně zaplaťte první dvě splátky! No jasně, hlavně si pojistit, aby shrábl tučnou provizi a po něm potopa.


Víte jak vypadalo moje první obchodnické školení? Přišel týpek v obleku jak na ples: "TADY vážení, tady jsou vaše peníze!" Tady máte všechno, co potřebujete k tomu, abyste byli úspěšní!" a hodil před nás Zlaté stránky. Zbytek dne jsme seděli v místnosti a hecovali se, kdo navolá víc "cold callů" a domluví si víc schůzek. Prostě otevři stránku, zaboř tam prst, vytoč číslo a mluv. Dobrý obchodník prý měl udělat za den klidně i 40 callů s výsledkem 15 schůzek týdně! To se psal rok 2002. Podobné školení jsem zažila ještě v roce 2011.


A víte jak vypadalo moje poslední obchodnické školení v roce 2014? Zlatý stránky byly vyměněny za excelovskou tabulku s hromadou kontaktů a na školení jsme se dozvěděli, že musíme mít call script. Call script složený z představení sebe, firmy, rychle odhrkat, proč volám a na konci položit fikanou otázku: "A můžu za Vámi přijet ve středu nebo v pátek?" A proč? Protože ten člověk na druhé straně nebude přemýšlet nad tím, aby vám řekl NE, ale bude přemýšlet nad tím, jestli může ve středu nebo v pátek. A světe div se. Měla jsem fakt mraky schůzek. Ale asi si umíte představit, jaký byl reálný výsledek na schůzce. A jak mizerně jsem se cítila, když na mě šéf tlačil kvůli mizerným výsledkům a hučel na mě. "Děláš toho málo a děláš to blbě, Lucie!" Pamatuji si pocit bezradnosti, zoufalství a pocitu ponížení, když jsem na poradě nebo hodnotící schůzce se šéfem seděla se staženým žaludkem a nevěděla, jak obhájit svůj výsledek. "Ale jak to mám teda dělat? Já to chci dělat líp. Ale já nevím jak. Pojď mi to ukázat. Chci se to naučit." Nestalo se nikdy nic. "Poraď si holka. Nemám čas tě vodit za ručičku. Já potřebuju nakrmit excelovskou tabulku, abych si sáhl na prachy a TY a TVOJE problémy nejsou MOJE problémy." Už mi ale nikdy nebylo vysvětleno, jak to teda dělat líp. Služebně starší a zkušenější kolegové začínali v době před 10 - 15 lety a to svět fungoval jinak a dneska už byli v pozici, kdy měli dost známých, aby nové a lukrativní klienty potkávali na golfu se stejně úspěšnými lidmi jakými beze sporu byli oni sami. A ostatní kolegové se v tom tak nějak plácali podobně jako já. Jednou nahoře, jednou dole.


Naneštěstí bylo pár klientů, kteří po tom drastickém telefonátu čekali, kdo ví jaká furie za nimi nepřijede a byli mile překvapeni, že při osobním setkání potkali milou osobu s upřímným zájmem o ně samotné. A vlastně mi poradili jak se dostat na schůzku bez toho, že bych někoho tlačila tak, jak mě to učili ti "machři na byznys". Věřím tomu, že byla spousta lidí, kteří mi škrábli (oprávněně) telefonem a pomysleli si, že jsem jenom další blbka, která je otravuje. Ale ta hrstka, co mi dala nejen šanci, ale dala mi slušnou a kultivovanou zpětnou vazbu přispěla k tomu, že jsem si našla cestu, jak tu práci dělat s grácií, našla jsem způsob, který mi fungoval.

Kdyby mi tenkrát ale někdo řekl, že jsem fakt totální kráva, a nedej bože si ze mě a mé snahy veřejně utahoval třeba na sociálních sítích, asi bych se složila. Zbytky mého sebevědomí by byly rozsápány na kusy. S byznysem bych sekla a dělala bych nevím co.

Jsou pozice a profese, které jsou vidět. Říkám si, jak by se těm makléřům, pojišťovákům nebo realiťákům dnes žilo, když by každý věděl lépe jak oni, jak mají dělat svoji práci. Každá jejich chyba by byla terčem veřejného posměchu. Každá jejich chyba by někomu stála za zaříznutí něčí začínající kariéry. Mrzí mě, že ve světě byznysu existují hrabiví a nečestní obchodníci, kteří si jedou na své provize a nehledí na klienta. Taky mě štve, že existují headhunteři, kteří jedou na kvantitu a ne na kvalitu. Pamatuji si dobře ty pocity zoufalství, když jsem rozesílala životopisy a měla jsem malé Vánoce, když mi přišla aslespoň "automatická odpověď". Fakt je tohle straně strašně blbě. A personalistika jako obor má tu smůlu, že jdou vidět konkrétní lidi, konkrétní firmy a konkrétní chyby. A ke všemu je to obor, který se ze své podstaty kumuluje na jednom místě a rozdíly v kvalitě jsou viditelné i malému děcku.


Ale taky znám spousty CRM systémů, účetních SW, všemožných aplikací, které jsou plné různých otravných chyb. Appky, které jsou tak těžkopádné, že je nikdo nechce používat. A tvoří je právě ti architekti, vývojáři, javáci a já nevím jaká jiná odnož lidí, kterým já jako laik obecně říkám "programátoři". A možná proto, že mezi touto sortou lidí mám spousty přátel, NIKDY bych si nedovolila říct, že jsou to hloupí lidé. Znám spousty strašně chytrých lidí, jejichž práce se mi může zdát jakkoli zbytečná, ale jsou jiní lidé, kteří v ní vidí nejenom smysl, ale i přidanou hodnotu pro svůj život. Znám supr "ajťáky", kteří nastaví, opraví cokoli, co způsobím svému počítači. A znám spoustu těch líných, neochotných břídilů, kteří mi nikdy s ničím nepomohli. Ale nic z toho pro mě nebyl důvod, abych se po někom vozila.


Mít jiný názor je v pořádku. Vyjádřit svůj názor, pojmenovat nějaký problém, poskytnout pozitivní i negativní referenci - to vše je OK. Komunikovat s lidmi, kteří mají jiné stanovisko než já je obohacující. Jakákoli diskuze či polemika na úrovni, kde si lidé vyměňují věcné argumenty a navzájem si rozšiřují obzory a vnímání, je vítaná. Ale nerozumím tomu, proč se v diskuzích musí sklouzávat k osobnímu napadání, dehonestaci lidí a urážkám. Jste si vždycky jistí, že to, co píšete v pohodlí svého domova nebo kanceláře ve světle monitoru je to samé, co byste tomu druhému s klidným svědomím vpálili i do obličeje? Diskuze v onlinu není ring, kde si můžeme vybíjet svou frustraci, nízké sebevědomí a vztekat se na druhé jak malá děcka. Pokud jste frustrovaní, zajděte si do fitka nebo se vybijte při sexu nebo jděte na jogu. Cokoli. Ale když s někým komunikujete nebo o někom mluvíte veřejně na sociální sítí, zkuste myslet na to, že tam na druhé straně je stejný člověk jako Vy, má nějaké city, nachází se v nějaké životní situaci. Zamyslete se nad tím, jaký dopad na něj může mít cokoli, co mu sdělíte a JAK mu to sdělíte. Zamyslete se nad tím, jestli i Vy jste tak neomylní a vždy vše děláte na 100%.

133 zobrazení

Máte něco na srdci?

Můžete mi poslat email:

lucie.zitt@email.cz

Lucie Zitterbartová

IČ: 74515241

Nebo mne jednoduše najdete na všemožných sociálních sítích.

  • Facebook - Black Circle
  • Twitter

© 2019 by Lucie Zitterbartová. Česká Republika/Praha. Proudly created with Wix.com