Máte něco na srdci?

Můžete mi poslat email:

lucie.zitt@email.cz

Lucie Zitterbartová

IČ: 74515241

Nebo mne jednoduše najdete na všemožných sociálních sítích.

  • Facebook - Black Circle
  • Twitter

© 2019 by Lucie Zitterbartová. Česká Republika/Praha. Proudly created with Wix.com

  • Lucie

Den BLBEC

Dnešek nezačal příliš dobře. Pípla mi hned po ránu SMSka. A jéje. Už zase je tu ta část měsíce, kdy si operátoři vzpomněli, že mám internet a telefonuju. Juknu rychle na mobilní bankovnictví. Ale jo. Přišla výplata. Ráda bych řekla "jupí" - ale není důvod. Pohled na neutěšený stav mého konta, rychlý součet všech mých složenek, které mne měsíc co měsíc drtí a déšť za oknem na mne doslova křičely, Lucie, dneska z té postele vůbec nevystrkuj nos.


Jakožto práci hledající osoba jsem ovšem vylézt musela. Čekaly mne dnes dva pohovory. Navlékla jsem na sebe nějaké ty svršky a vyrazila do víru velkoměsta. V metru jsem si z nudy brouzdala na Linkedinu. První blbec. Narazila jsem na příspěvek jednoho svého "oblíbence". Úroveň gramotnosti autora byla někde na hranici šimpanze, na kterém dělají vědci pokusy a náhodou ho naučí používat pár slov a ten šimpanz z nich zcela náhodně tvoří věty. Vlastně takový generátor náhodného textu.


Znechuceně jsem zavřela mobil do tašky a soustředila se na nadcházející pohovor. Když jsem přejížděla ze schůzky na schůzku, na displeji se rozbliká příchozí hovor drahého synka. V metru není zrovna dobrý signál, takže po přijetí hovoru slyším pouze plačící dítě a nějakýho chlapa, který mluví o úrazu, škole a nemocnici. V tom to vypadlo. Než přejedu na další zastávku a vystoupím, hlavou mi probíhá tisíc různých scénářů. Všechny končí stejně. Moje jediné dítě někde leží v tratolišti krve a chybí mu končetiny. Na zastávce vystřelím z metra jak kdyby mě vosa píchla do zadku, abych se ve stavu hraničícím s infarktem dozvěděla, že ten chlap je tělocvikář a že to moje tele si při fotbale narazilo kotník.


Sednu na taxík, letím do školy. Před školou vidím synáčka, kterak tam s kamarády docela v pohodě dovádí. Není mrtvej a vlastně vypadá docela zdravě a živě. Jenom lehce pajdá na jednu nohu. Mám chuť ho dorazit. Učitel nikde. Kdyby tam byl, dorazila bych ho taky. Nu což, sednu zpět do taxíku, nechám nás odvézt do nemocnice. Dojedeme na chirurgii. Hlava na hlavě nevěstí nic moc dobrého. Sestřička v okénku kartotéky na mě s úsměvem kouká a oznamuje mi, že nejsme akutní případ, tak že si máme jet na místní polikliniku. Lékaři prý tam mají frmol na sále a v čekárně už je tak dost lidí, že bychom jinak čekali asi i několik hodin. Nesměle se zeptám kolik. Sestřička se celá rozzáří, jak kdyby mi chtěla oznámit, že vyhrála jackpot a s tím úsměvem, do kterého bych jí v tu chvíli nejraději šlápla, z ní vypadne, že klidně i šest hodin.


Seberu dítě, šíleně těžkou aktovku, a mizíme na MHD směr poliklinika. S jazykem na vestě dojedeme v 14:10 na místo. Jásám, když vidím sestřičku a s úsměvem a snahou o pozitivní náladu jí podávám kartičku pojištěnce. Sestřička nehne brvou, prstem ukáže na ceduli s ordinačními hodinami, že prý mají do dvou a že jestli to je akutní, tak máme jet do nemocnice. To už se mi chce brečet. Asi pochopila z mého pološíleného výrazu, že od tama jsme zrovna dorazili. Tak se otočí na synáčka a ptá se ho, co že se mu jako stalo. Ten barvitě vylíčí kterak mohl dát góla. Sestřička jej pochválí, jakej je to chlapák a suše nám poradí, ať to do zítra ledujeme a přijdeme ráno. 


Když vyjdeme z polikliniky a jsme někde na půl cesty domů, začne lejt. Ne pršet. Ale lejt. Takovej ten jako echt slejvák. Jsme doma. Hledám paralen, dělám si čaj a chce se mi brečet.

3 zobrazení