Máte něco na srdci?

Můžete mi poslat email:

lucie.zitt@email.cz

Lucie Zitterbartová

IČ: 74515241

Nebo mne jednoduše najdete na všemožných sociálních sítích.

  • Facebook - Black Circle
  • Twitter

© 2019 by Lucie Zitterbartová. Česká Republika/Praha. Proudly created with Wix.com

Vzpomínky na život

- deník Fénixe

Některé jsou tak ostré a jasné. Pamatujete si každý drobný detail. Jiné jsou zase zastřené v mlze. Někdy lze jen těžko určit, kdy se to stalo. Někdy už sami pochybujete, zda se to stalo. Vlastní život se před očima odvíjí jako filmový příběh někoho úplně jiného.

Dénix Fénixe - bájný tvor osamělý ve své kráse svými slzami léčí nemocné na těle i duši. Znaven bolestí všeho světa staví sobě hnízdo - ne, vlastně hranici, aby svou bolestí vykoupil si další půl tisíciletí života a překonal zánik a smrt a zmar. Aby znovu povstal ještě krásnější, silnější a moudřejší. Peří má purpurové a zlaté, na hlavě korunku. Majestát a tajemství promlouvá k nám z dávných bájí.

 

Křtiny

Fénixův deník: Asi únor nebo březen 1987

Sedím na posteli a snažím se zorientovat ve tmě. Vedle v obýváku se ozývá smích a cinkání a hudba. Jsou u nás strejdové a tety. Slaví, protože se nám narodil malý bráška. Mám hrozný hlad. Ploužím se z pokojíčku do obýváku. U dveří do obýváku na štokrleti jsou ty malé barevné skleničky. Nikdy si s nimi nemůžu hrát. Teď je v každé z nich nějaká šťáva. Voní to moc hezky. Ovocně. Brrrrr. Strašně to pálí v krku. Na talířku jsou rohlíky se salámem a vajíčkem s párátkem, které sním. Na velkém stole v kuchyni je půlka melounu. Meloun je ale plný kompotu z jablek a hroznů a melounů. Fuuuuj. Ta kompotová šťáva taky pěkně pálí. Až mi tečou slzy.

"Fénixi, nechej to! Co tu děláš?! Mazej do postele!", křičí na mě táta.

"Ale tatínku, já mám-"

"Mazej do postele ti říkám, nebo ti zmaluju prdel do fialova!"

 

Cítím, jak mi okamžitě vyhrknou slzy a bojímse. Vždycky se taťky trochu bojím, když na mě křičí.

 

"A neřvi, nebo ti dám důvod! Máš být v posteli a spát."

S nudlí u nosu se šourám se pryč z obýváku. Bolí mě bříško. Mám hlad. Nikde nevidím maminku s bráškou. Asi je v pokojíčku pro miminko. Ploužím se dlouhou chodbou do pokojíčku. Upadnu. Přišlápla jsem si punčocháče.

"Mami?", šeptám potichu a strkám hlavu do dveří.

"Fénixi, jaktože nejsi v posteli?"

"Mami, mě bolí bříško.", fňukám a snažím se být potichu, abych neprobudila malého brášku. Mamka uloží brášku do postýlky, zapíná si noční košili a obě jdeme pryč z pokojíčku.

"Utíkej do postele, něco ti přinesu."

Lehám si do postýlky. Všichni vedle se smějí a tancují.

"Miláčku, ženo moje krásná, pojď si s náma dát panáka na to jak krásnýho syna jsi mi porodila."

Slyším maminku jak se směje a výská a ostatní taky. Bolí mě bříško. Usínám.

ŠACHY

Fénixův deník: Někdy z doby cca 5-6 let (asi rok 1987-88)

Tatínek je doma. Už jsem ho dlouho neviděla. V kuchyni na stole už několik hodin louhuje čaj. Má na čaj speciální hrnek. Velký bílý keramický hrnek se zlatým proužkem. Už nemá ucho, protože když jsem umývala nádobí, upadl mi a rozbil se. Má v něm hodně pytlíků. Bolí ho zuby. Prý mu to tak pomáhá. Když taťku bolí zuby, musíme být hodně potichu. Jinak by se zlobil a křičel by na maminku. Maminka by se pak zlobila na mě.

Na klice od koupelny visí taška se šachy. Vždycky se mi moc líbila. Temně vínová taška přes rameno a je plyšová. Přední strana je pošitá snad milionem drobných barevných korálků, které dohromady vypadají jako velká barevná květina. Uvnitř tašky má taťka šachy, kostkovaný ubrus na hraní šachů a ubrus z karet. Vždycky se mi moc líbily karty se srdíčky a žaludy. A figurka s koníčkem. A taky figurka kulaté věže. Stavím si z figurek hrad. Je v něm zakletá princezna. Rytíř na koni ji vysvobodí. Až budu velká, určitě budu mít koně. Velkého koně jako v té hře dostihy. Ale černého.

Vzbudila se maminka. Mám už hlad. Ale mamince je špatně. Ještě počkám. Musím být na maminku hodná, protože má v bříšku miminko. Koukám se z okna. Bydlíme vysoko. V jedenáctém patře. Venku krásně svítí sluníčko. Mohla bych jít ven.

Spadl můj hrad ze šachů. Vzbudilo to malého brášku.

Je tma. Bolí mě hlava a kolem nosu mám zaschlou krev. Chce se mi čůrat. Chci otevřít dveře, ale jsou zamčené. Z obýváku a kuchyně slyším hlasy. Máme návštěvu. Je mi trochu zima a točí se mi hlava. Lehnu si zpátky do postele.

Pořád je tma a strašná zima a všude kolem mě je mokro. Koukám do tmy. Na kraji postele sedí nějaká paní. Bojím se pohnout.

Zachumlám se do deky v místech, kde je suchá a hřeje a stočím se do klubíčka.

Plátýnko

Vzpomínka: asi kolem let 1989-90

Rodiče byli hodně společenští a tak se u nás vždycky scházeli jejich kamarádi. Taťka s nimi hrával karty. Mamka se vždycky hezky oblékla a moc jí to slušelo. Když jsme měli návštěvu, musela jsem být v pokojíčku, nerušit je. Byli u nás dlouho do noci a někdy u nás někteří i spali.

Jednou, když jsem šla brzy ráno na záchod, viděla jsem, jak v obýváku na rozkládacím gauči spí taťka i mamka i cizí páni nebo paní. Spali všichni v jedné posteli a tulili se a pusinkovali. Někdy tam byla jenom mamka a taťka s ostatníma pánama hráli v kuchyni karty.

Když ty karty byly hodně ošuntělé, táta si je rozložil v kuchyni a perem a barvičkama je vymalovával. Táta uměl moc hezky malovat. Chtěla jsem být jako on a taky vymalovávat. Tak jsem si vzala pastelky a knížku s pohádkami. Byly tam černobílé obrázky od Lady. Všechny jsem je krásně vymalovala jako táta ty karty. Ale asi jsem to udělala špatně a tátovi se to nelíbilo. Dostala jsem za to výprask.

Táta byl šikovný, protože někdy vyhrál hodně peněz a mamka pak nakoupila spoustu dobrých věcí. To pak vařila i guláš nebo zelí. To jsem měla moc ráda. Když ale táta nevyhrál, mamka mu nadávala. Táta pak vždycky nebyl několik dní doma. Asi byl v práci, aby ty penízky zase vydělal.

Jednou v noci jsem se probudila a u postele seděl nějaký cizí pán. Lekla jsem se ho a zakřičela. Přišla máma a odvedla ho pryč. Zamkli mě v pokojíčku. Slyšela jsem, jak máma křičí na tátu a toho pána. Ozývají se rány a bouchnou dveře od bytu. Najednou je všude ticho. Děsivé ticho.

Žehlička

Aktualizace: 25. bře 2018

Vzpomínka: Asi říjen 1990

Už měsíc mám na světě malou sestřičku. Je to spousta plen. Všichni tři bráškové mají taky ještě plínky. Pořád je pereme. Mamka je vždycky namočí do kýble a pak je pere. A musí se žehlit, aby se z nich vyžehlili bacily.

Chci být hodná holčička, aby mě maminka měla ráda. Všichni spí. Na koberci si natáhnu modrou deku. Je na ní slon. Okraj deky je olemovaný světlemodrou širokou stuhou. Máme ještě jednu takovou. Na té není slůně ale tygřík. Jinak jsou úplně stejné.

Žehlím jednu plínku po druhé a skládám je do komínku, jak to má maminka ráda. Všechno musí být v komínku. Někdy mi to nejde. Mamka je pak naštvaná. Když třeba nemám věci ve skříni správně naskládané, celou skříň mi vyháže a musím ji celou přeskládat. Mamka ve své skříni taky nemá komínky. Ale to je kvůli mě. Vždycky když ji zlobím a nepomáhám ji, musí mít dát na zadek a tím zlobením ji zdržuji. A ona se musí starat o brášky a sestřičku a musí hodně spinkat, protože je z nás unavená.

Vedle mne vzplane koberec a žehlička. Mamku to probudí a křičí na mě. Spálila jsem koberec. Mamka vytáhne žehličku ze zásuvky a křičí na mě. Je mi to líto. Krčím se v rohu obýváku. Dostanu výprask. Kabelem od žehličky to hodně bolelo. Spálila jsem koberec. Všechno udělám špatně. Jsem špatná a zlá holčička. Uklízím vyžehlené plínky.

Křik vzbudí kluky. Všechny naráz. Mají hlad. Maminka na mě křičí, ať přestanu řvát, nebo dostanu přidáno a jdu jí pomoct. Přebalujeme kluky. Jsou hodně pokakaní. Mamka mezitím vaří puding, který rozlévá do jednotlivých lahviček pro brášky. Chtěla bych si taky vzít, protože mám hlad. Ale musím nejdřív pomoct mamce.

Jedna lahvička mi vypadla z ruky, protože ještě byla horká a popálila jsem se. Mamku to strašně naštvalo. "Mami, ne, prosím, nebij mě, uklidím to. Já už budu hodná. Slibuju".

Uklízím puding smíchaný s krví, která mi tekla z nosu. Pomalu prsty smíchávám puding s krví. Najednou vypadá jako malinový. Ten mám moc ráda. Olíznu si prsty. Mám strašný hlad. Bolí mě bříško a hlava a záda. Kopala do mě, protože jsem špatná a zlá a neschopná. Vždycky mi to říká, když zlobím.

"Víš, že tě musím potrestat? Nesmíš mě zlobit. Nesmíš nikdy brečet, protože brečí jenom slaboši a to ty nejsi, že ne? Musíš být hodná a poslušná a potom tě budu mít ráda. První jsi a první zůstaneš."

První jsem a první zůstanu. Maminka mě má ráda. Chce abych byla silná a dobrá. Nesmím ji pořád tolik zlobit.

Zelená matrace a zamčený pokoj

Vzpomínka: asi jaro 1992

Na návštěvu k nám přišla babička. Nikdy k nám moc nechodí. Maminka říká, že je to stará čarodějnice a že tu svini nesnáší. Já mám babičku ráda. Vždycky k ní chodím na víkend a mám tam hodně jídla a můžu se dívat na pohádky. Taky tam mám pejska Broka. Je to plyšový pejsek. Je bílý a na zádech a oku má hnědou skvrnu. Taky tam je Míša Brumla. Když se s ním mazlím, tak bručí. Vozím ho po dvorku v kočárku místo panenky. Babička říká, že Brumla je starý, protože ho Ježíšek přinesl už mému tatínkovi. Mě toho Ježíšek moc nenosí, protože pořád zlobím a maminka mi pak musí dávat na zadek.

Slyším křik. Maminka s babičkou na sebe křičí. Je doma i tatínek a nějaká úplně cizí paní. Všichni křičí a maminka pláče. Babička a cizí paní mamce i taťkovi nadávají, protože prý jsou neschopní. Mamka křičí a pláče, že to není pravda a že je toho moc. Bráškové jsou s taťkou v koupelně a koupou se. To je divné, protože se koupeme vždycky až v pátek večer, když se vrátí taťka z práce.

Táta taky odnáší molitanové matrace z postýlek kluků. Jsou už staré a kluci je moc pokakali. Byli v nich taky červíci. Babička taky brečí, když vidí brášky. Oni jsou moc malí a roztomilí. Táta do pokojíčku kluků nosí nové matrace a nové postele. Jsou zelené a jsou obalené igelitem. Aby se prý daly umýt. Ani nevím, jak to u kluků vypadá. Moc tam nechodím. Mamka to tam zamyká, abychom brášky nerušili. A já musím být u sebe v pokojíčku. Bráškové jsou ještě malí a musí hodně spinkat. Mamka nesnáší, když zlobí a pláčou. Musí jim pak taky dávat na zadek.

Babička mě rychle obléká a prý teď budu zase spinkat u ní. U babičky nezlobím. Nikdy nedostávám na zadek. A vždycky mi čte pohádky a říká básničku.

Jde tiše kolem dveří, noc černá kmotřička a spánek její synek, už dýchá na víčka, malým i velkým dětem, kouzelný krásný sen.

Usínám. Je mi teplo a nemám hlad.

Kam se všichni poděli?

Aktualizace: 25. bře 2018

Vzpomínka: Asi kolem května/června 1992 - bylo mi asi 10 let.

Všechny děti už jsou pryč. Stojím před školou s kufrem a paní učitelkou. Pro mne nikdo nepřišel. Od školy vidím na náš panelák. Něco se muselo stát. Přeci na mě nezapomněli. Paní učitelka zvoní na náš zvonek. Dolů přijde mamka. Má na sobě noční košili a vypadá strašně unaveně. I s kufrem mě posílá do výtahu a o něčem mluví s paní učitelkou.

Jsem doma. Sedím na své posteli. Brečím. Proč tu nejsou? Kam je odvedli? Absolutně nerozumím tomu všemu, co mi máma říká. Kluci prý odjeli na prázdniny. Malá sestřička tu taky není. Táta tu není. Nemá tu věci. Je tu nějaký pán. Vůbec ho neznám. Vypadá jako čert. Má delší černé vlasy, které se trochu vlní a husté vousy a knír. Je vysoký a strašně hubený a dech mu smrdí po pivu.

Maminka mi vysvětluje, že je to strejda Karel a bude u nás teď bydlet. Ale jenom když s tím budu souhlasit. Táta je prý zlý a tak ho poslala pryč, protože táta může za to, že bráškové jsou pryč a už se nikdy nevrátí. Jsou přece na prázdninách? Ničemu nerozumím a strašně se bojím. Půjdu taky na prázdniny? Taky už se nikdy nevrátím? Kam půjdu? Usnu vyčerpáním z pláče.

Ze soudního spisu:

Dědův pohřeb

Vzpomínka z konce roku 1998, začátku roku 1999

Jsem šťastná. Kluci sice hodně vyrostli, ale pořád jsou to moji chlapečci. Vánoce u mámy jsou takové zmatené, ale když je nás pět dětí, to se nedá ničemu divit. Dneska bych se měla vrátit zpátky k babičce. Má svátek. Moc se mi tam ale nechce.

U dveří zvoní pošťačka a nese mamce telegram. Mamce vypadne papír z ruky a div se neskácí k zemi. Zvedám papír a první si všimnu podpisu. Laďka. To je mamčina ségra. Moc se nestýkáme. Ani do Hranic moc nejezdíme. Mamka dědu nenávidí, protože podle ní zabil babičku a mamku nikdy neměl rád. Vždycky říkala, že ji chtěl utopit, protože chtěl kluka a ne další holku. Vždycky když o něm mamka mluvila, měla takový zvláštní výraz, ze kterého šel strach. Moc si dědu nepamatuju.

Jednou jsme tam byli na několik dní. Ale to jsem byla ještě hodně malá. Mamka se strašně moc pohádala s taťkou. Křičela na něj, že si má táhnout za nějakou kurvou, když ho neudrží v kalhotách a že na ni nemá už nikdy sahat. Moc jsem to nechápala. Až později, když jsem byla starší, mamka mi vyprávěla, že se s taťkou znají už od školy. A když se mnou mamka otěhotněla, šel táta akorát na vojnu. Mamka říkala, že díky tatínkovi mám ještě dvě další sestřičky.

Děda chodil na pivo do hospůdky v podloubí u náměstí v Hranicích. Vedle vchodu, které vedly dolů do sklepa, bylo okýnko a v něm byl zmrzlinář. Vypadal jako Pan Tau. Děda mi vždycky dal drobáky, abych si koupila tu úžasnou pistáciovou zmrzlinu od Pana Tau. A teď teta Laďka píše, že děda umřel.

"Chcípl sám, jako opuštěnej pes. Přesně tak, jak jsem mu to přála." Mamka byla schoulená v klubíčku na gauči v obýváku a strašně moc plakala. Nevím, jestli plakala kvůli dědovi, ale bylo vidět, že prožívá obrovskou bolest. Odvážila jsem se jí obejmout. Poprvé po tolika letech jsem ji zase objala a ona mě. Najednou jsem měla pocit, že mě má ráda. Chtěla jsem jí dát nějak najevo, že ji chápu, že té bolesti rozumím.

"Mami, já už zůstanu jenom tady u Tebe, Už nechci zpátky k babičce. Já se tam bojím být. On mi ubližuje. Strejda Jožin. Já se ho bojím."

Máma přestala takřka okamžitě brečet a v jejích očích bylo něco, co jsem znala z dřívějška. Strašně jsem se jí bála. Instinktivně jsem se schoulila do klubíčka. Mamka se ke mě natáhla a já ucukla.

"Mami, ne, nebij mě. Já za to nemůžu. Nechci, aby mi TO dělal."

Po pár dnech jsme jeli na pohřeb. Všichni tam stáli a tvářili se zkroušeně. Nevím proč, ale celá ta situace a pohřeb mi připadaly směšné a tak jsem se začala bezděky a nahlas smát. Dostala jsem ránu.

Teta Laďka i mamka se tam strašně opily a strašně moc pohádaly. Jeli jsme zpět do Brna.

Soud, vina a hana

Vzpomínka: leden 1999

Celou cestu k babičce matka spíš sama pro sebe hudruje, jak jí to natře a že ji zničí, zašlape do země. Čím víc se blížíme, tím víc lituju toho, že jsem cokoli komukoli řekla.

Odemykám vysoké těžké prosklené dveře, které jsou zdobeny masivními kovovými černými mřížemi. Pomalu stoupáme chodbou po mramorovém schodiště. Stěny, které jsou také obložené bílým mramorem na mne padají celou svojí vahou a já mám pocit, že se každou chvílí propadnu do země. Zastavím se před předposledním schodem. Jako jediný ze všech je mramorová deska na něm zlomená. Stejně zlomená jako já sama.

"Pojď!", zahučí na mne matka.

Ze zvyku i tentokrát přejdu zlomený schod rovnou na poslední. Přecházíme vnitřní dvorek do druhého traktu, kde je i babiččin byt. Naproti mne jsou dvoukřídlé lítačky, kdysi bílé, s malými okýnky. Dnes jsou omšelé a odřené. Za nimi je chodbička s dalšími dvěma kojemi, které slouží jako sklad na nářadí. Vždycky jsem se té chodbičky bála. Na pravo ode dveří jsou docela nové bílé dveře od našeho záchoda. Ty dveře, které mne nejednou zachránily "od něj". Jediné dveře, od kterých nemohl schovat klíč. Na levo se vinulo temné schodiště do dalších dvou pater. Je lemované masivním hnědým vyřezávaným zábradlím. Jako malá jsem se bála tam chodit. Bála jsem se, že tam v té tmě za zábradlím žijí strašidla. Pod zábradlím byly dveře do babiččina bytu. Ztěžka odemykám.

K mému překvapení tam byla nejen babička ale i teta Hedvika a teta Bajnoková a "on". Nebyly to moje opravdové tety, ale babiččiny letité kamarádky. Bajnokovi několik let bydleli v přístavku, který stál na zadním dvorku. Byl to malý domek s kuchyní a jedním pokojem. Na dvorku měla babička s tetou záhonky se zeleninou, kytkami, růžemi a rybízem. Bajnokovi se pak přestěhovali v ulici do stejného domu o 4 vchody dál od babiččiného. Do toho samého, kde bydlela i teta Hedvika. S tetou Hedvikou a s babičkou jsme jezdili na prázdniny do termálního koupaliště do Dunajské Stredy a do Čalova. Po cestě jsme se vždycky stavovali v Šamoríně na zmrzlinu. Myslím, že jsme tam přesedali z vlaku na autobus. Nikdy jsem neměla tety moc ráda, protože vždycky ošklivě mluvily o mojí mamce a říkaly mi, že jsem nevděčnej spratek a měla bych babičce ruky líbat. Nikdy jsem tomu moc nerozuměla.

A teď tam stály křičely na mě, že jsem stejná nevděčná mrcha jako moje matka. Že jsem stejná malá děvka a svině. Mamka tam stála a křičela zase na tety a vypadala jako lítá šelma, která každou chvílí skočí vpřed a zakousne svoji kořist. Strašně moc jsem se jich bála. Babička tam jen stála a upřeně se na mně dívala. Měla takový divný, studený a nepřítomný výraz, který jsem u ní asi nikdy neviděla. Když promluvila ona, všichni ztichli.

"Lucie, proč jsi mi to udělala, proč sis to vymyslela? Co jsem ti udělala?" Oči se jí sice zalily slzami, ale byly ještě kamenější a studenější než před malou chvílí. Rozhlídla jsem okolo sebe. Matka na mě štěkala, ať zopakuju, co jsem jí řekla. Tety na mne koukaly takovým pohrdavým způsobem, jak kdyby před nimi stál vrah. A "on" seděl na "té" posteli, kde mi vždycky funěl do ucha, smrděl pivem a byl strašně těžkej. Funěl mi do ucha, že si to zasloužím, protože jsem taková malá coura a že když to někomu řeknu, nemám počítat s tím, že mi to kdokoli uvěří. Protože jsem malá zlobivá holčička, a těm stejně nikdo nevěří. Ať si uvědomím, co se dělá zlobivým holkám, které lžou. A to jsem věděla moc dobře. Mamka mi to taky vždycky říkala. Když jsem zlobila, musela jsem dostat a když jsem zlobila, neměla mě ráda. A teď by mě nebude mít ráda ani babička. Chtělo se mi utéct. Chtělo se mi nebýt. Stála jsem tam před tou porotou, "on" se na mě díval s výrazem jako by mi chtěl říct: "Vidíš to, mělo to zůstat naše tajemství, říkal jsem ti, že takové malé couře nikdo neuvěří."

"Lucie, tak už něco řekni!" Ani nevím, kdo z nich na mě zařval. Ale strašně jsem se lekla.

"Já nelžu, má tam ode mne otisk zubů. Sahal na mě. Strkal mi tam prsty. Strkal mi "to" do pusy a já ho kousla." Otisk mých křivých zubů určitě musel zanechat jizvu. Dodnes si pamatuji pachuť tvořenou semenem a krví. Bylo to před Vánoci, než jsem šla k matce za bráchama.

Na nohou mne hřál teplý čůrek moči. Přes slzy, které se mi vlily do očí jsem viděla matčin vítězný pohled, jak chrlí síru a vztekle se oboří na babičku: "A teď tě zničím!" Babička se na mě zadívala s nevyřčenou otázkou proč.

Stála jsem tam. Sama. Nahá. Použitá. Nikdo z nich mi nevěřil. Matka mne pouze použila, aby jí ublížila. Tety ve mně viděli parchanta tý coury, co mě beztak jenom dobře zpracovala. Babička mnou opovrhovala a "on" se mi smál. Všechny jsem je nenáviděla. Nenáviděla jsem samu sebe. Stud. Hanba. Ponížení. Chtěla jsem nebýt. Chtěla jsem umřít.

 
This site was designed with the
.com
website builder. Create your website today.
Start Now